V poslední době jsem honil dva zajíce, vlastně zajíce tři a nechytil jsem ani jednoho. Za pár dní začíná v mém životě velká revoluce, budu se věnovat naplno tvorbě, takže se můžete těšit po dlouhé odmlce na nové příspěvky. Vznikne nový blog jako další etapa v mém životě. Více napíšu později.
-----------------------
Praha 27. 5. 2010 13:28
web pro Lealoo
asi před týdnem dokončená realizace projektu webu http://lealoo.czpůvodní verze je zde: http://martinpavel.com/leal/lealoo_en.html
web je s php administrací. Flash video na pozadí a v popředí html pomocí autoresize iframe. Dole flash mp3 přehrávač.
script na rozeznání jazykové verze a automatické přesměrování na danou jaz. verzi.
script pro verzi pro mobilní telefony.
cílem byla co největší účelnost a postavení webu na obsahu. Grafika nenahrazuje obsah. Videa jsem dělal speciálně pro tento web. V galeriích tak vzniká dojem prostoru (kužel světla pod obdélníkem) a přitom tím, že jsou z většiny tmavá, tak neruší obsah (fotografie, videa) a také tím pádem je kvalitnější obraz (komprese pouze části plochy videa).
video na pozadí se při změně velikosti okna mění automaticky v poměru, je to moje originální řešení, žádné jiné řešení na netu nefunguje na 100%.
fotogalerie je děláná tak, aby uživatel nemusel rozklikávat každou miniaturu a čekat než se fotka načte, fotky se načítají dopředu.
videa jsou přes vimeo, uživatel tak zná prostředí přehrávače a působí to důvěryhodněji, navíc je to jednodušší pro administraci klienta.
web není grafický leták nebo dokument. Web beru spíše jako architekturu, jako budovu. Vše musí být funkční. Mohu si ve photoshopu navrhnout co chci, ale pokud se to nedá zrealizovat, tak je to k ničemu. Dům se staví od základů a ne od pláště tak jako budovy Franka Gehryho. Při tvorbě od funkce tam také vznikají nové možnosti. Je tam opět stejný princip jako u všech ostatních oborů- nesnažím se zrealizovat vlastní představu, ale nechávám se ovlivňovat a poslouchám a vnímám to co se objevuje za nové skutečnosti v procesu tvorby.
web, i když se to na první pohled nezdá, je ve skutečnosti třídimenzionální záležitost tak jako budova. Položky menu jsou dveře, fotogalerie je skutečně prostor galerie atd.
v dalších projektech bych chtěl být ještě více radikální a využít možností a jít do čtvrtého a pátého prostoru.
což znamená organický web, který se mění v čase podle daného uživatele a přizpůsobuje se mu. Využívá webcamery a přenosu zvuku. Web roste a zmenšuje se a mění tvar jako živý organismus. Čím dál více rozšířující se 3D monitory přidávají další čtvrtou dimenzi. Pátou a šestou je pak online živá odezva od uživatele.
pohled do blízké budoucnosti (cca 20 let do rozšíření) je pak ovládání pomocí mozkových vln, pomocí myšlenek.
Ale na to já seru, vlastně se toho vůbec účastnit nechci, chci poznat svět jaký ještě je, dokud tu tato doba ještě není.
nechci už dělat nikdy nic s počítačem.
-----------------------
Praha 27. 5. 2010 13:18
krásný den na stopování
dnes se cítím po dlouhé době po pití dobře. Jsem silný jako hora.
-----------------------
Praha 18. 3. 2010 10:28
-----------------------
Praha 18. 3. 2010 10:28
Webdesign for cafechyba.cz
Právě jsem dokončil webové stránky http://cafechyba.cz pro divadelní představení mého kamaráda Alexeje Byčka. Premiéra jeho hry v Literární kavárně Řetězová 11. 3. 2010. Mám za to slíbenou vynikající ukrajinskou vodku. Všichni přijďte ožerem se!:)-----------------------
Praha 3. 3. 2010
Další zajímavé učení
Našel jsem další zajímavé učení, které potvrzuje moje myšlenky. http://metatron.bloguje.cz/241082-psychonaut-cesta-johna-lillyho.php
Uvažuju o tom, že bych si pořídil nájem sklepení v Praze v centru a tam umístil floatační vanu. Zároveň by ten sklep sloužil jako ateliér. Tvořil bych po změněných stavech a s lidma po zážitku z floatační vany.
-----------------------
Praha 16. 2. 2010
Návrh obálek na partituru mého kamaráda, hudebního skladatele, Vratislava Zochra
Fotka na pozadí je snímek z videa, volil jsem naschvál rozostřenou, protože tak vynikne text a dává tomu v kombinaci s ostrým textem prostorovost. Písmo jsem zvolil Helvetica neue. Vše je voleno tak, aby to bylo moderní, současné- aktuální a dobové. Minimalistické, lehce piktorialistický nádech tomu dává rozostření fotografie. Fotografie nebyla nijak upravována. Rozostření je pomocí objektivu, ne softwarově. Fotka která je horizontální funguje kompozičně vertikálně- jedná se o oranžová světla která jsou ve zlatém středu a zároveň “ukotvují“ písmo.Na druhé variantě je portrét ženy opírající se o skleňenou výlohu. Opět snímek z videa. Opět nejednoznačné a neostré.
Žena má zavřené oči. Žena a modrá barva jsou pro mne symboly Nocturna. Na obou fotografiích svítí neony jako symbol naší doby.
První varianta je více pictorialistická (jako malba) a ta druhá s ženou je zase více jako fotka. Ta druhá je víc jako “divadelní“ plakát.
Proč fotka přes celou stránku a ne v rámečku uprostřed jak je tomu zvykem u partitur? Protože jsme v 21. století. Pojal jsem to jako celý objekt. Ne po částech jako “fotka pro partituru“, “písmo pro partituru“ atd. Taky jsem se inspiroval estetikou jazzových CD a LP coverů.
Nejdříve jsem myslel, že vytvořím něco nového speciálně pro tento projekt, ale nakonec jsem našel v archivu to co jsem potřeboval najít. Ještě předtím z tohoto materiálu vzniklo toto video, už jsem ho zde jednou prezentoval.
-----------------------
Praha 14. 2. 2010
nic
Některý lidi se mě ptají jestli chci být slavný, jestli to co dělám dělám kvůli slávě. Odpovídám jim, že slavný být nechci, protože pak bych nebyl v utajení, když natáčím a to by mi moc neprospělo.
Ale na druhou stranu občas vtipkuju se svojí sestrou představou, že se náš dům po mé smrti změní v muzeum: „...a tady v této místnosti vidíte sestřinu knihovnu. V tomto pokoji diskutoval se svojí sestrou o umění. A v této místnosti tvořil, mimo jiné zde i napsal post (článek) ve kterém se zmiňuje o nás, o muzeu které vznikne, ale od tohoto okamžiku ho dělilo sto let. Zde vidíte přípojku na internet přes kterou nahrával svá díla...“
Spousta lidí mi taky říká: Myslím, že se chováš namyšleně a egoisticky, odpovídám jim na to: jestli je to pravda, proč se tak nechováš taky?
V této republice jsem už vyškrtnutý co se uměleckých škol týče, takže jediná šance by byla jít studovat do zahraničí. Přemýšlel jsem o Brazilii, Itálii nebo o New Yorku, ale jsem hroznej vlastenec a uvědomil jsem si, že žiju v nejlepší zemi ve vesmíru. Naše republika je hrozně hezká. Máme krásnou krajinu a lidi jsou taky fajn. Asi bych nemohl žít jinde, stýskalo by se mi. Chápu že někdo se narodí tak že mu nevadí žít v jiné zemi, ale já jsem se narodil jako vlastenec. Chci aby můj život a moje tvorba byla spojená s Českou republikou a s Prahou. Mám tady na co navazovat. Kulturní tradice tu je. Chci se podílet na tvorbě historie a budoucnosti našeho státu.
Jinak jsem dostal nápad vytvořit fiktivní republiku na internetu. Měla by svoje zřízení a svoje občany. Ministrině kultury by byla moje sestra, ministr ekonomie by byl jeden můj kamarád. Další posty ještě nevím. Více o svém státu napíšu příště.
Rimmer, kterého nevyhodili ze školy tak z něj nebylo nic, a Rimmer v paralelním vesmíru, kterého vyhodili tak se stal Eso Rimmerem.
Spousta uznávaných a bohatých lidí nevystudovala vysokou školu: Třeba jeden příklad za všechny- Steve Jobs.
Byla to jen křižovatka, nic víc, buďto můj život půjde tímto a nebo tímto směrem.
Čeká mě teď film, můj první opravdový film po ONCE II (never more version), který byl experimentální. Taky mě teď čeká videoklip, který by měl jít v televizi na MTV a Óčku. Taky mám dělat obálku hudebním skladbám, kamarád napsal Nocturna. Možná by i k tomu mohl vzniknout film nebo tu hudbu použít ve fimu. Ještě mám fotit Kazety do Živlu. Ještě dělám webovky Lucii Michnové. Je toho najednou hodně. Nechci to zakřiknout, tak o tom nebudu psát nic bližšího. Ale hrozně moc se těším na to až je budu realizovat. Dlouhou dobu nebylo nic, válel jsem se doma v posteli a žil jsem ve snech, celé dny jsem prospal.
-----------------------
Praha 11. 2. 2010
Ale na druhou stranu občas vtipkuju se svojí sestrou představou, že se náš dům po mé smrti změní v muzeum: „...a tady v této místnosti vidíte sestřinu knihovnu. V tomto pokoji diskutoval se svojí sestrou o umění. A v této místnosti tvořil, mimo jiné zde i napsal post (článek) ve kterém se zmiňuje o nás, o muzeu které vznikne, ale od tohoto okamžiku ho dělilo sto let. Zde vidíte přípojku na internet přes kterou nahrával svá díla...“
Spousta lidí mi taky říká: Myslím, že se chováš namyšleně a egoisticky, odpovídám jim na to: jestli je to pravda, proč se tak nechováš taky?
V této republice jsem už vyškrtnutý co se uměleckých škol týče, takže jediná šance by byla jít studovat do zahraničí. Přemýšlel jsem o Brazilii, Itálii nebo o New Yorku, ale jsem hroznej vlastenec a uvědomil jsem si, že žiju v nejlepší zemi ve vesmíru. Naše republika je hrozně hezká. Máme krásnou krajinu a lidi jsou taky fajn. Asi bych nemohl žít jinde, stýskalo by se mi. Chápu že někdo se narodí tak že mu nevadí žít v jiné zemi, ale já jsem se narodil jako vlastenec. Chci aby můj život a moje tvorba byla spojená s Českou republikou a s Prahou. Mám tady na co navazovat. Kulturní tradice tu je. Chci se podílet na tvorbě historie a budoucnosti našeho státu.
Jinak jsem dostal nápad vytvořit fiktivní republiku na internetu. Měla by svoje zřízení a svoje občany. Ministrině kultury by byla moje sestra, ministr ekonomie by byl jeden můj kamarád. Další posty ještě nevím. Více o svém státu napíšu příště.
Rimmer, kterého nevyhodili ze školy tak z něj nebylo nic, a Rimmer v paralelním vesmíru, kterého vyhodili tak se stal Eso Rimmerem.
Spousta uznávaných a bohatých lidí nevystudovala vysokou školu: Třeba jeden příklad za všechny- Steve Jobs.
Byla to jen křižovatka, nic víc, buďto můj život půjde tímto a nebo tímto směrem.
Čeká mě teď film, můj první opravdový film po ONCE II (never more version), který byl experimentální. Taky mě teď čeká videoklip, který by měl jít v televizi na MTV a Óčku. Taky mám dělat obálku hudebním skladbám, kamarád napsal Nocturna. Možná by i k tomu mohl vzniknout film nebo tu hudbu použít ve fimu. Ještě mám fotit Kazety do Živlu. Ještě dělám webovky Lucii Michnové. Je toho najednou hodně. Nechci to zakřiknout, tak o tom nebudu psát nic bližšího. Ale hrozně moc se těším na to až je budu realizovat. Dlouhou dobu nebylo nic, válel jsem se doma v posteli a žil jsem ve snech, celé dny jsem prospal.
-----------------------
Praha 11. 2. 2010
Přijímačky na VŠUP aneb VŠECHNO JE JINAK
Toto video jsem viděl pouze do 2. minuty. Dál jsem na to neměl žaludek. Napište mi prosím v komentářích co se stalo po druhé minutě. Můžou to být jen holá fakta a nebo můžete doplnit i vlastní názor- meze se nekladou. Doufám že jsem tam neprovedl něco za co by mě mohli zavřít do vězení nebo do blázince. Raději to dám nejdříve shlédnout své sestře.
Psaní mi pomáhá překonat tíživý pocit kocoviny. Včera jsem to zase přehnal s pitím. Dělal jsem přijímačky na VŠUP. Byl jsem tam asi o tři čtvrtě hodiny dřív, protože jsem ráno jel v 5:40 abych si ještě v tescu koupil vodovky, který byly napsaný jako potřeba pro talentový zkoušky. Nepustili nás dřív do školy a lidi co tam byli a okolí VŠUP bylo zamořený lidma s deskama a rýsovacíma prknama. Já jsem žádný neměl a tak jsem zpanikařil a šel hledat nějakou podložku, protože mi bylo jasný že zrovna pro mě tam ve škole žádnou podložku mít nebudou. Nakonec jsem ve večerce dostal krabici od banánů a tak jsem ji složil a šel jsem s ní před vchod VŠUP. Hned jsem si připadal s kartonem v podpaží jako správný student umění.
Samotný zkoušky se odehrávaly v učebně 302 v ateliéru Supermedia. Odevzdal jsem domácí práce (offline verze mých stránek) a pak nastal praktický úkol:
Nebudu ho zde moc popisovat na to si pusťte video. Čekal jsem že budem kreslit podle reálnýho modelu a o to víc mě překvapilo, že jsme dostaly dva papíry kde byly kolo, čtverec a obdélník a pak na druhým papíru byl volný tam nebylo nic. No zadání bylo takový: Do čtverce nakreslit dlaždicema iluzi prostoru. Do kola nakreslit civilizaci a na prázdný arch nakreslit autoportrét.
Otevřel jsem si plechovku ležáku a začal popíjet. Přišel tam jeden asi student kterej vypadal jako kluk z plakátu: kostkovaný kalhoty, boty baťa Botas edition a fialový svetr a černý brýle plastový obroučky. Pak odešel.Zatímco jsem popíjel tak spoluuchazeči kreslili. Ten co seděl naproti si zakrýval rukou to co kreslil, asi abych neopisoval:D Spoluuchazeči vypadali tak běžně, měli ale většinou tenisky, což je pro mě znak demence, s takovým lidma si moc nerozumím. Hezký kožený boty nejlépe se špičkou jsou prostě základ. No a pak mě to napadlo! Jo ještě musím napsat, že jsem se celou dobu hrozně klepal. Byly tam dozorkyně která ve mně vzbuzovala hnusný vzpomínky na školu. Vůbec školy mě děsej. Mám z nich panickou hrůzu a z mladých lidí taky a z mladých studentů umění taky, (vyjímky potvrzují pravidlo!) No a pak mě to napadlo! Vzal jsem fixky zvýrazňovače a jako iluzi prostoru jsem udělal to co je na videu. Viděl jsem totiž bineural video na internetu kde iluze prostoru byly vyjádřena takto. Nejedná se o prostor jako perpektiva apod, ale jedná se o prostor astrální nebo chcete-li multidimenzionální. Dál jsem si vzal žvejkačku a nalepil jsem ji do kola (civilizace) Jo ještě jsem tam nejdřív pokapal coca-colu kterou jsem si koupil v tescu. No a pak jsem vzal fix černý a pomaloval jsem tu žvíkačku.
V životě neexistuje chci to udělat, ale “mám to udělat“ To že něco “mám“ je moje poslední poznání.
Mám se přihlásit na VŠUP? Neexistuje “proč?“ Je jen “mám“. Kdo pochopí to že věci se dějí proto že se mají dít tak ten pak se umí dívat i do budoucnosti
Udělali si ze mě na VŠUP legraci. Nesnáším, když si o mě někdo myslí že jsem blbec! Tedy nerad ze sebe dělám idiota. Udělal jsem tedy to co jsem udělat “měl“. Když jsem popíjel ležák tak jsem se díval kolem sebe po spoluuchazečích jak dělají jako cvičené opice to co jim bylo zadáno a najdenou se celá místnost naplnila světlem a začala hrá v mé hlavě nebeská hudba. Nastal v mé duši klid a mír. Ptáci začali zpívat a rostliny rozkvétaly. Takový je to pocit, když se dostanete do kontaktu s “mám“, do kontaktu někteří tomu říkají Stvořitel- Bůh.
Dělej to co udělat “máš“. Jak to ale poznám? Poznáš to právě podle toho, že Ti je uvnitř příjemně když to děláš a přitom může být kolem i minus 50 stupňů a zuřit vanice, ale Ty stejně kolem sebe slyší rajskou hudbu a kvést rostliny...
No a tak jsem udělal to co jsem udělat měl. Autoportrét jsem složil z civilizace (žvíkačka), z prostoru (barevné fixy) a z přírody (křesťanský symbol rybky) Tento symbol pochází z říma kde aby se chránili před pronásledováním tak kreslili tento symbol. Původně jsem chtěl nechat přírodu prázdnou jako pokoru před ní.
Byla to tedy hádanka? Ano byla a jen chytří lidé a nebo lidé s poznáním ji vyřešili. Ostatní tupě kreslili svoje autoportréty a svoje civilizace a svoje přírody. Svojí realitu v realitě.
Nepochopili že to že jsi se narodil jako vládce světa a nejchytřejší ze všech. Místo toho si utvořili vlastní svět. Neumí žít. Jsou vězněm sami sebe. Bojí se svobody. Potřebují aby jim někdo říkal co mají dělat. A učitelé? Asistent vystudoval estetiku na fildě. Muselo mu dojít že jsem vyřešil hádanku a zároveň jsem jim tam pomyslně nakreslil zdvižený prostředníček, který znamenal- Mrdej si s jinýma!
Ano je ve mně zášť a zloba a naštvání a frustrace, ale jak jsem psal v předchozích článcích, tak je to proto že je to přirozené a reálné. Vím, že kritizovat a ospravedlňovat se a zabívat se těmito lidmi je zbytečná ztráta času, ale o kritice umění jsem už taky psal tady.
No můj styl psaní je automatický psaní používám (později trochu edituju právě jako teď), chci aby to byl záznam mého myšlení. Aby v tom bylo vidět to jak myslím a jak vzpomínám atd, ten vývoj. Samozřejmě že tomuumí dát formu, ale k čemu? Tohle je ta forma která je pravdivá a tedy reálná reálná a tedy pravdivá a tedy božská.
No a na druhou stranu autoportrétu jsme měli odpovědět na tyto otaźky: Jak si představujeme supermedia? Co to je virtuální? Digitální media?
No a mě nenapadlo nic jiného než nepsat: VŠECHNO JE JINAK
Jestli už po tomto to nepochopí tak už nevím.
Mám z toho dobrý pocit, mám ze sebe dobrý pocit. Mám dobrý pocit ze svýho poznání. Ale když se podívám do Tvých pravdivých očí, tak je všechno moje poznání pryč, jako kdyby tam bylo napsáno: Všechno je jinak, jsi jenom primitiv, přečtu si to a pak nastane v mé hlavě ten pravý ráj!
Jinak mě teď čeká pár super projektů. Potkal jsem taky jednu osobu ze které cítím, že bude důležitá v mém životě, ale nechci o tom psát, protože se bojím, že bych to tím mohl zkazit. Cítím že bych se k tomu neměl vyjadřovat písemně, že to má ještě svůj čas.
Ještě chci napsat, že jsem včera dal v 10 hodin na facebook zeď vzkaz že jsem v hospodě a ať jde někdo pít a moc lidí mi neodpovědělo. Ale přišel můj kamarád se kterým jsem pak pil. A jedna z věcí která mě uvízla v hlavě a kterou je potřeba napsat: Vážím si lidí, kteří se nestydí za to, že jsou a nestydí se se mnou tvořit. Spousta lidí by řekla, že já zneužívám lidi k mýmu umění, ale tak to není!
Já ukazuju lidem, že je potřeba přestat se za sebe stydět a že je potřeba začít činit věci které se udělat “mají“. Tento princip, nejzákladnější, na kterém stojí celý vesmír.
Taky mě napadlo že bych měl přestat psát, že bych tím mohl spustit něco co by mohlo v nepovolaných rukách ublížit. Jenže poznání je nesdělitelné a dostat se k němu může jen ten kdo ho sám v sobě má. Přirovnání je třeba v pohádkách kde poklad dostane jen ten který je hodný. Tak chytře je to v realitě vymyšleno:))
Nepotřebuješ nic materiálního, ani knihy, všechno co potřebuješ máš v sobě.
Měl bych teď začít přecházet z duchovní stránky do fyzické. Pak nebudu třeba muset jíst ani pít. Nebudu potřebovat chodit do práce. Nebudu potřebovat topit atd. Budu moct cestovat časem, budu se umět teleportovat a tím pádem nebudu muset platit za MHD:)
Myšlenka bez víry je nic, stejně tak víra bez myšlenky.
Umění s takovým poznáním, že všechno má svůj čas, se nedá dělat na vysoký na škole.
Umění není jako chodit do práce třeba jako dělat kreslený vtipy do novin.
Pak jsou umělecký díla jen vtipy, nic víc. Myšlenkový konstrukty.
A nebo hádanky.
Umění má být postaveno na vizualitě a ne na myšlence- od toho jsou tu knihy.
Když jsem se v noci (včera tedy 9.2.) vracel domů, tak jsem šel opatrně abych nespadl na ledu a pár metrů před domem jsem spadl na záda a místo toho abych byl naštvanej, tak jsem z toho měl radost a ještě chvíli jsem na tečh zádech zůstal. Ten pocit byl úžasný. Řekl jsem si pro sebe: No tak jsi spadl!:) To je přeci super ne?:)
Jinak jsem šel zase pěšky z čakovic. A na půli cesty jsem si stopnul Taxi co jezdí ovykle už domů a řekl jsem že nemám peníze když jsem otevřel dveře. A on pak řekl ale já jsem taxi a odjel s otevřenými dveřmi.
No a pak jsem si stopnul jednoho kluka co bydlí ve stejný vesnici, dal jsem mu vizitku a ráno si mě přidal facebook. Říkal že už nepije od tý doby co řídí auto. Asi bych měl taky začít řídit auto. No ale s kým bych si pak povídal o tom že jdu pěšky až z Čakovic a že když je člověk napitej tak se mu jde líp, ale v v zimě je to horší. A pak že tu cestu pěšky mám vlastně rád. Nemohl bych psát ženě sms, že jsem právě na cestě závějema. A že mám rád kontrasty a že o té cestě složím báseň.
Žít s poznáním se člověk musí naučit, není to nic jednoduchýho, pokud si člověk nedává pozor tak může skončit v blázinci nebo v protialkoholní léčebně nebo v kaluži krve ukopán lidmi.
A nebo ho přejede auto v noci na cestě a skončí umírající v příkopu v noci a dívá se na hvězdy a pomalu tam odchází a slyší zpívat ptáky a vidí kvést rostliny...
Jinak mám špatný pocit akorát z toho že mé přijetí by uděalalo radost mým rodičům, ale když jim řeknu svoje poznání a budu mít práci tak to pochopí. Moji rodiče totiž nejsou hloupí.
Už víc psát nebudu jdu renderovat video. Dnešní session skončila. Tíživý depresivní pocit kocoviny je pryč. Podařilo se mi svůj mozek zaměstnat. Oklamat:)
Jo ještě, že pokud ty moje projekty vyjdou, tak to bude něco velkýho, mám z toho dobrý pocit a velká očekávání.
Ještě jsem si vzpomněl, že jsem pak skončil v Řetězový v literárce a v jednu chvíli jsem si řekl že si nepůjdu zjistit jestli mě vzali nebo ne. Ale pak jsem se zvednul a asi v šest a jen v tričku a s foťákem jsem běžel na VŠUP. Ani jsem s sebou neměl občanku a přihlášku nutnou na registraci. Potkal jsem na chodbě Sofii, pamatuju si jen že jsem se jí řekl: Když jsi dělala přijímačky Ty tak jsem byl s Tebou a když jsi zjistila že postupuješ tak, jsi radostí skákala do vzduchu a objal jsem Tě (ve skutečnosti objala ona mě) a teď když tu jsem já tak se ode mne odtahuješ
A pak mě objala. A pak jsem se jí zeptal: Myslíš , že v životě někdy něco dokážu? Odpověděla: Ano, pokud nebudeš pít. Ale musel jsem pak říct asi něco hnusnýho, protože odešla.
Ještě jsem zapomněl že jsem se šel dovolit Federica Diaze, jestli si to můžu vyfotit to co jsem tam vytvořil. Bylo dobře že jsem si to natočil další potvrzení mé teorie foťáku jako talismanu z tohoto článku.
Prosím nezapomeňte na ten komentář, co se stalo po druhé minutě. Moc si z té noci nepamatuju kvůli alkoholu. Děkuji
-----------------------
Praha 10. 2. 2010
Psaní mi pomáhá překonat tíživý pocit kocoviny. Včera jsem to zase přehnal s pitím. Dělal jsem přijímačky na VŠUP. Byl jsem tam asi o tři čtvrtě hodiny dřív, protože jsem ráno jel v 5:40 abych si ještě v tescu koupil vodovky, který byly napsaný jako potřeba pro talentový zkoušky. Nepustili nás dřív do školy a lidi co tam byli a okolí VŠUP bylo zamořený lidma s deskama a rýsovacíma prknama. Já jsem žádný neměl a tak jsem zpanikařil a šel hledat nějakou podložku, protože mi bylo jasný že zrovna pro mě tam ve škole žádnou podložku mít nebudou. Nakonec jsem ve večerce dostal krabici od banánů a tak jsem ji složil a šel jsem s ní před vchod VŠUP. Hned jsem si připadal s kartonem v podpaží jako správný student umění.
Samotný zkoušky se odehrávaly v učebně 302 v ateliéru Supermedia. Odevzdal jsem domácí práce (offline verze mých stránek) a pak nastal praktický úkol:
Nebudu ho zde moc popisovat na to si pusťte video. Čekal jsem že budem kreslit podle reálnýho modelu a o to víc mě překvapilo, že jsme dostaly dva papíry kde byly kolo, čtverec a obdélník a pak na druhým papíru byl volný tam nebylo nic. No zadání bylo takový: Do čtverce nakreslit dlaždicema iluzi prostoru. Do kola nakreslit civilizaci a na prázdný arch nakreslit autoportrét.
Otevřel jsem si plechovku ležáku a začal popíjet. Přišel tam jeden asi student kterej vypadal jako kluk z plakátu: kostkovaný kalhoty, boty baťa Botas edition a fialový svetr a černý brýle plastový obroučky. Pak odešel.Zatímco jsem popíjel tak spoluuchazeči kreslili. Ten co seděl naproti si zakrýval rukou to co kreslil, asi abych neopisoval:D Spoluuchazeči vypadali tak běžně, měli ale většinou tenisky, což je pro mě znak demence, s takovým lidma si moc nerozumím. Hezký kožený boty nejlépe se špičkou jsou prostě základ. No a pak mě to napadlo! Jo ještě musím napsat, že jsem se celou dobu hrozně klepal. Byly tam dozorkyně která ve mně vzbuzovala hnusný vzpomínky na školu. Vůbec školy mě děsej. Mám z nich panickou hrůzu a z mladých lidí taky a z mladých studentů umění taky, (vyjímky potvrzují pravidlo!) No a pak mě to napadlo! Vzal jsem fixky zvýrazňovače a jako iluzi prostoru jsem udělal to co je na videu. Viděl jsem totiž bineural video na internetu kde iluze prostoru byly vyjádřena takto. Nejedná se o prostor jako perpektiva apod, ale jedná se o prostor astrální nebo chcete-li multidimenzionální. Dál jsem si vzal žvejkačku a nalepil jsem ji do kola (civilizace) Jo ještě jsem tam nejdřív pokapal coca-colu kterou jsem si koupil v tescu. No a pak jsem vzal fix černý a pomaloval jsem tu žvíkačku.
V životě neexistuje chci to udělat, ale “mám to udělat“ To že něco “mám“ je moje poslední poznání.
Mám se přihlásit na VŠUP? Neexistuje “proč?“ Je jen “mám“. Kdo pochopí to že věci se dějí proto že se mají dít tak ten pak se umí dívat i do budoucnosti
Udělali si ze mě na VŠUP legraci. Nesnáším, když si o mě někdo myslí že jsem blbec! Tedy nerad ze sebe dělám idiota. Udělal jsem tedy to co jsem udělat “měl“. Když jsem popíjel ležák tak jsem se díval kolem sebe po spoluuchazečích jak dělají jako cvičené opice to co jim bylo zadáno a najdenou se celá místnost naplnila světlem a začala hrá v mé hlavě nebeská hudba. Nastal v mé duši klid a mír. Ptáci začali zpívat a rostliny rozkvétaly. Takový je to pocit, když se dostanete do kontaktu s “mám“, do kontaktu někteří tomu říkají Stvořitel- Bůh.
Dělej to co udělat “máš“. Jak to ale poznám? Poznáš to právě podle toho, že Ti je uvnitř příjemně když to děláš a přitom může být kolem i minus 50 stupňů a zuřit vanice, ale Ty stejně kolem sebe slyší rajskou hudbu a kvést rostliny...
No a tak jsem udělal to co jsem udělat měl. Autoportrét jsem složil z civilizace (žvíkačka), z prostoru (barevné fixy) a z přírody (křesťanský symbol rybky) Tento symbol pochází z říma kde aby se chránili před pronásledováním tak kreslili tento symbol. Původně jsem chtěl nechat přírodu prázdnou jako pokoru před ní.
Byla to tedy hádanka? Ano byla a jen chytří lidé a nebo lidé s poznáním ji vyřešili. Ostatní tupě kreslili svoje autoportréty a svoje civilizace a svoje přírody. Svojí realitu v realitě.
Nepochopili že to že jsi se narodil jako vládce světa a nejchytřejší ze všech. Místo toho si utvořili vlastní svět. Neumí žít. Jsou vězněm sami sebe. Bojí se svobody. Potřebují aby jim někdo říkal co mají dělat. A učitelé? Asistent vystudoval estetiku na fildě. Muselo mu dojít že jsem vyřešil hádanku a zároveň jsem jim tam pomyslně nakreslil zdvižený prostředníček, který znamenal- Mrdej si s jinýma!
Ano je ve mně zášť a zloba a naštvání a frustrace, ale jak jsem psal v předchozích článcích, tak je to proto že je to přirozené a reálné. Vím, že kritizovat a ospravedlňovat se a zabívat se těmito lidmi je zbytečná ztráta času, ale o kritice umění jsem už taky psal tady.
No můj styl psaní je automatický psaní používám (později trochu edituju právě jako teď), chci aby to byl záznam mého myšlení. Aby v tom bylo vidět to jak myslím a jak vzpomínám atd, ten vývoj. Samozřejmě že tomuumí dát formu, ale k čemu? Tohle je ta forma která je pravdivá a tedy reálná reálná a tedy pravdivá a tedy božská.
No a na druhou stranu autoportrétu jsme měli odpovědět na tyto otaźky: Jak si představujeme supermedia? Co to je virtuální? Digitální media?
No a mě nenapadlo nic jiného než nepsat: VŠECHNO JE JINAK
Jestli už po tomto to nepochopí tak už nevím.
Mám z toho dobrý pocit, mám ze sebe dobrý pocit. Mám dobrý pocit ze svýho poznání. Ale když se podívám do Tvých pravdivých očí, tak je všechno moje poznání pryč, jako kdyby tam bylo napsáno: Všechno je jinak, jsi jenom primitiv, přečtu si to a pak nastane v mé hlavě ten pravý ráj!
Jinak mě teď čeká pár super projektů. Potkal jsem taky jednu osobu ze které cítím, že bude důležitá v mém životě, ale nechci o tom psát, protože se bojím, že bych to tím mohl zkazit. Cítím že bych se k tomu neměl vyjadřovat písemně, že to má ještě svůj čas.
Ještě chci napsat, že jsem včera dal v 10 hodin na facebook zeď vzkaz že jsem v hospodě a ať jde někdo pít a moc lidí mi neodpovědělo. Ale přišel můj kamarád se kterým jsem pak pil. A jedna z věcí která mě uvízla v hlavě a kterou je potřeba napsat: Vážím si lidí, kteří se nestydí za to, že jsou a nestydí se se mnou tvořit. Spousta lidí by řekla, že já zneužívám lidi k mýmu umění, ale tak to není!
Já ukazuju lidem, že je potřeba přestat se za sebe stydět a že je potřeba začít činit věci které se udělat “mají“. Tento princip, nejzákladnější, na kterém stojí celý vesmír.
Taky mě napadlo že bych měl přestat psát, že bych tím mohl spustit něco co by mohlo v nepovolaných rukách ublížit. Jenže poznání je nesdělitelné a dostat se k němu může jen ten kdo ho sám v sobě má. Přirovnání je třeba v pohádkách kde poklad dostane jen ten který je hodný. Tak chytře je to v realitě vymyšleno:))
Nepotřebuješ nic materiálního, ani knihy, všechno co potřebuješ máš v sobě.
Měl bych teď začít přecházet z duchovní stránky do fyzické. Pak nebudu třeba muset jíst ani pít. Nebudu potřebovat chodit do práce. Nebudu potřebovat topit atd. Budu moct cestovat časem, budu se umět teleportovat a tím pádem nebudu muset platit za MHD:)
Myšlenka bez víry je nic, stejně tak víra bez myšlenky.
Umění s takovým poznáním, že všechno má svůj čas, se nedá dělat na vysoký na škole.
Umění není jako chodit do práce třeba jako dělat kreslený vtipy do novin.
Pak jsou umělecký díla jen vtipy, nic víc. Myšlenkový konstrukty.
A nebo hádanky.
Umění má být postaveno na vizualitě a ne na myšlence- od toho jsou tu knihy.
Když jsem se v noci (včera tedy 9.2.) vracel domů, tak jsem šel opatrně abych nespadl na ledu a pár metrů před domem jsem spadl na záda a místo toho abych byl naštvanej, tak jsem z toho měl radost a ještě chvíli jsem na tečh zádech zůstal. Ten pocit byl úžasný. Řekl jsem si pro sebe: No tak jsi spadl!:) To je přeci super ne?:)
Jinak jsem šel zase pěšky z čakovic. A na půli cesty jsem si stopnul Taxi co jezdí ovykle už domů a řekl jsem že nemám peníze když jsem otevřel dveře. A on pak řekl ale já jsem taxi a odjel s otevřenými dveřmi.
No a pak jsem si stopnul jednoho kluka co bydlí ve stejný vesnici, dal jsem mu vizitku a ráno si mě přidal facebook. Říkal že už nepije od tý doby co řídí auto. Asi bych měl taky začít řídit auto. No ale s kým bych si pak povídal o tom že jdu pěšky až z Čakovic a že když je člověk napitej tak se mu jde líp, ale v v zimě je to horší. A pak že tu cestu pěšky mám vlastně rád. Nemohl bych psát ženě sms, že jsem právě na cestě závějema. A že mám rád kontrasty a že o té cestě složím báseň.
Žít s poznáním se člověk musí naučit, není to nic jednoduchýho, pokud si člověk nedává pozor tak může skončit v blázinci nebo v protialkoholní léčebně nebo v kaluži krve ukopán lidmi.
A nebo ho přejede auto v noci na cestě a skončí umírající v příkopu v noci a dívá se na hvězdy a pomalu tam odchází a slyší zpívat ptáky a vidí kvést rostliny...
Jinak mám špatný pocit akorát z toho že mé přijetí by uděalalo radost mým rodičům, ale když jim řeknu svoje poznání a budu mít práci tak to pochopí. Moji rodiče totiž nejsou hloupí.
Už víc psát nebudu jdu renderovat video. Dnešní session skončila. Tíživý depresivní pocit kocoviny je pryč. Podařilo se mi svůj mozek zaměstnat. Oklamat:)
Jo ještě, že pokud ty moje projekty vyjdou, tak to bude něco velkýho, mám z toho dobrý pocit a velká očekávání.
Ještě jsem si vzpomněl, že jsem pak skončil v Řetězový v literárce a v jednu chvíli jsem si řekl že si nepůjdu zjistit jestli mě vzali nebo ne. Ale pak jsem se zvednul a asi v šest a jen v tričku a s foťákem jsem běžel na VŠUP. Ani jsem s sebou neměl občanku a přihlášku nutnou na registraci. Potkal jsem na chodbě Sofii, pamatuju si jen že jsem se jí řekl: Když jsi dělala přijímačky Ty tak jsem byl s Tebou a když jsi zjistila že postupuješ tak, jsi radostí skákala do vzduchu a objal jsem Tě (ve skutečnosti objala ona mě) a teď když tu jsem já tak se ode mne odtahuješ
A pak mě objala. A pak jsem se jí zeptal: Myslíš , že v životě někdy něco dokážu? Odpověděla: Ano, pokud nebudeš pít. Ale musel jsem pak říct asi něco hnusnýho, protože odešla.
Ještě jsem zapomněl že jsem se šel dovolit Federica Diaze, jestli si to můžu vyfotit to co jsem tam vytvořil. Bylo dobře že jsem si to natočil další potvrzení mé teorie foťáku jako talismanu z tohoto článku.
Prosím nezapomeňte na ten komentář, co se stalo po druhé minutě. Moc si z té noci nepamatuju kvůli alkoholu. Děkuji
-----------------------
Praha 10. 2. 2010
AVU failure
"...Vaše práce jsou zdá se mi příliš formální, technicky jakoby zvládnuté, ale chybí mě hlubší obsah, téma,...trochu to klouže po povrchu, atd., shodla jsem se s kolegy,..." Mám na svoje práce z akademický obce i kladné ohlasy. Zkusím se zeptat těch lidí jestli můžu jejich emaily zveřejnit. Bromový jsem se neptal. Byl jsem v úterý minulý týden na AVU si vyzvednout domácí práce a před školou byla Bromová a já jsem kolem ní jen v těsné blízkosti prošel, asi mě neviděla. Byl to hezký pocit. Na konzultaci k ní nepřijdu. Možná se s ní dám do řeči někdy na nějaký vernisáži nebo někde když ji potkám.
Na vysokou školu se už hlásit nikdy nebudu. Tohle bylo naposled. Možná jednou na ní budu učit, ale to se ještě uvidí, nic se nedá vyloučit.
No je to docela potupa že jsem se nedostal ani na jednu školu, vyhodil jsem 1000Kč z okna za přihlášky. Ale můžu si za to sám ničeho nelituju. Aspoň jsem to zkusil. Některým lidem to aspoň udělá radost, že spravedlnost na tomto světě ještě existuje:)
-----------------------
Praha 6. 2. 2010, upraveno a publikováno 10.2.2010
archive- tour memories- andrea
vzpomínky na letní cestu, Andrea, Brno- Hradec králové, 23. a 27.6. 2009
-----------------------
Praha 29. 1. 2010
-----------------------
Praha 29. 1. 2010
carlos castaneda
Další zajímavé učení:
http://www.sever.cz/text.asp?clanek=3066,
http://www.matrix-neo.cz/autori/carlos-castaneda/1259932675-uvod.htm
-----------------------
Praha 18. 1. 2010
http://www.sever.cz/text.asp?clanek=3066,
http://www.matrix-neo.cz/autori/carlos-castaneda/1259932675-uvod.htm
-----------------------
Praha 18. 1. 2010
Abraham
Teprve včera jsem tohle učení objevil, je úžasný slyšet někoho říkat moje myšlenky a poznání. Až přijde čas, tak k tomuto napíšu něco víc. Více o Abrahamovi zde: http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=16&t=104
-----------------------
Praha 17. 1. 2010
"Vortex"
v poslední době, cca tři roky zpět, jsem nestudoval, nečetl knížky, nečetl cizí poznání, uzavřel jsem se do sebe do ústraní do virtuálního světa do přírody mimo společnost, pozoroval jsem svůj vnitřní život. Byl jsem jen sám se sebou a se svými myšlenkami a s internetem. Dnes jsem opět začal číst a hledat potvrzení pro svoje poznání. Nalezl jsem na youtube serii přednášek, jenž jsou v souladu s mým poznáním.
V prvním videu "Vortex" v čase 5:12 je následující: "...a přispěli jste do něho (Vortex) ještě před tím, než jste se ocitili v tomto těle a do kterého jste toho hodně přidali, od té doby, co tu jste..."
odpovídá to tomu co jsem napsal v článku Další myšlenky, tlukot srdce, principy
napsal jsem toto: "Teorie, který souvisí s teorií vnitřního a vnějšího života. Když se narodí člověk tak má kolem sebe auru (bublinu) a ta aura ta bublina je člověka před ním který zemřel, a člověk jak roste tak se v životě snaží z té bubliny se dostat ven, ale nejde to jenom občas jak sebou tak hází a třepe, tak ji určitým způsobem zdeformuje, vykoukne z ní občas část jeho těla. Pokud člověk najde- uvědomí si svého předka svojí bublinu, tak pak se přestává házet a třepat a může tu bublinu změnit (deformovat)- třeba pomocí víry, nebo dobra, stejně tak ji může změnit konáním zla. Když člověk umírá tak předává bublinu dalšímu člověku."
"Vortex" je tedy to co jsem nazval "bublinou". Dostanete to co dostat máte, otázkou je to co jste a to co jste byli a podle toho si tedy volíte to co chcete. V minulých životech jsme byli zvířaty a rostlinami a nerosty a až samotným prvotním principem (říkejme tomu třeba Bůh) Tím vším a mnohým dalším jsme byli, ve všech těchto hmotách jsme žili životy.
Těch podobností je víc, ale nemám náladu je vypisovat, chci teď fotit, vrátit se k focení lidí.
PS
Tohle není něco čeho bych se pevně držel, vždycky si sám sobě po čase vytvořím opozici, jinak by neexistoval ve mně pokrok. Zároveň ale když chci něco prozkoumat, pochopit tak se tím na chvíli musím stát a nechat to v sobě žít, jedině tak to mohu pochopit a dostat se někam dál.
-----------------------
Praha 17. 1. 2010
net_art_video_map
klikněte zde pro větší zobrazení v novém okně/ Původně to měla být hra, ten koncept sahá několik měsíců zpátky. Moc dlouho jsem přemýšlel jak to udělat. Docela jsem se na tom zaseknul. Chtěl jsem to promíchat pomocí odkazů s mýma nezveřejněnýma věcma z archivu, udělat z toho epos, propojit to i s textem, obrázkama, záznamama telefoních hovorů apod. Udělat z toho takovou interaktivní hru. Nakonec jsem to ale úplně odhodil (protože mi to nešlo v hlavě) a nechal čistě jen záznam z kamery a ze streetview. Jednak z toho důvodu, že to co mám v archivu by se moc některým lidem nemuselo líbit a tak by to bylo vidět pod tajným odkazem a to by byla škoda. Původní myšlenka a touha přeci byla tahle!:
Na podzim jsem si procházel street view oblast, kde jsem strávil osm let svého života na střední škole. Vzpomínky najednou začaly ožívat. Každé místo jsem poznal, věděl jsem kudy a kam jít, byl to moc pěkný zážitek.
Napadlo mě...
Vzít sterilní obrazová data z internetu
Navrátit do nich emoce, vzpomínky, zvuky... rozšířit čas, navrátit do nich život, navrátit do nich člověka.
a vrátit je zpět do společného virtuálního prostoru.
Google rozmazává lidem obličeje tak, aby nebyly rozeznatelní. Já jsem udělal opak. 14 videí rozmístěných po mapě bude viditelných po čase (až to projde systémem google) pro všechny uživatele internetu, kteří budou mít v google maps zapnutou vrstvu videa. Nebude tedy vidět cesta, ale jakýsi náznak cesty vytvořený pomocí ikonek (náhledů) těch videí, protože každé video má přesnou polohu. Bude to otisk, zanechaná mapa. Ve vyhledávači google, kdo zadá jméno ulice, tak se mu ve výsledcích zobrazí moje video. Poslední 4 videa, kde jsme na zahrádce na Lípě nebudou na mapě veřejnosti viditelná. Na konci posledního čtrnáctého videa se zobrazí odkaz na tuto mapu a na tento text a tím pádem to bude i odkaz na tyto zbývající 4 videa.
Cesta nakonec vytvořila "skoro" smyčku. Je proto možné, že se lidé vydají opačným směrem. Dá se tomu samozřejmě zabránit, ale nechal jsem to schválně tak, protože ta celá cesta jako skutečnost nemá vlastně začátek ani konec (je jen začátek záznamu a konec záznamu) a lidé musí teprve objevit, že se jedná o příběh. V základním módu je to totiž přeci jen "videomapa ulic". Proč jsem zvolil pro tento projekt novou internetovou anonymní identitu? Protože jsem chtěl zabránit tomu, aby lidé se hned proklikali k mým osobním údajům, ale aby je zvědavost po tom kdo jsem vedla k tomu si ty videa projít až do konce, kde jim svojí identitu sám prozradím. A pak kvůli tomu, že jsem nechtěl aby si lidé na mém youtube kanálu prohlíželi věci bez souvislostí, taky aby mi nebylo (což stejně asi bude) vyčítáno že dělám umělecký projekt pro sebe na cizí účet.
Jak se prostor zobrazuje v člověku, v jeho tváři, jak ovlivňuje jeho chování?
Cesta nebyla předem naplánovaná, na ničem jsme nebyli domluvení.
Proč se snažíme zmapovat prostor kolem sebe- "druhý" vnější život, když neznáme prostor uvnitř sebe?
Můj příští net_art bude už doopravdy interaktivní youtube video hra slibuju!:)
Nudí mě filmy, nudí mě herci, nudí mě performance, jediné co mě dokáže uspokojit je záznam reality, baví mě reálnost.
Nakonec moje oblíbená věta: No a co? Stejně budeme jednou všichni mrtví! Omlouvám se všem, které jsem v tomto projektu urazil nebo se jich nějak dotkl, ale v rámci zachování reálnosti (o kterou mi jde především) jsem nemohl vědomě hrát, předstírat, ani následně materiál sestříhat.
PS
některý části jsem neviděl, některý svoje věci třeba jako film once II- ("never more" version) jsem ještě celý neviděl. Stejně tak některé svoje texty už dál po sobě později nečtu. Nechávám je dál žít a někdy až přijde čas se na ně podívám.
PPS
Na konec to nejdůležitější: Děkuji mému kamarádovi, bez něhož by tento projekt nemohl vzniknout.
Martin Pavel
-----------------------
Praha 15. 1. 2010
Na podzim jsem si procházel street view oblast, kde jsem strávil osm let svého života na střední škole. Vzpomínky najednou začaly ožívat. Každé místo jsem poznal, věděl jsem kudy a kam jít, byl to moc pěkný zážitek.
Napadlo mě...
Vzít sterilní obrazová data z internetu
Navrátit do nich emoce, vzpomínky, zvuky... rozšířit čas, navrátit do nich život, navrátit do nich člověka.
a vrátit je zpět do společného virtuálního prostoru.
Google rozmazává lidem obličeje tak, aby nebyly rozeznatelní. Já jsem udělal opak. 14 videí rozmístěných po mapě bude viditelných po čase (až to projde systémem google) pro všechny uživatele internetu, kteří budou mít v google maps zapnutou vrstvu videa. Nebude tedy vidět cesta, ale jakýsi náznak cesty vytvořený pomocí ikonek (náhledů) těch videí, protože každé video má přesnou polohu. Bude to otisk, zanechaná mapa. Ve vyhledávači google, kdo zadá jméno ulice, tak se mu ve výsledcích zobrazí moje video. Poslední 4 videa, kde jsme na zahrádce na Lípě nebudou na mapě veřejnosti viditelná. Na konci posledního čtrnáctého videa se zobrazí odkaz na tuto mapu a na tento text a tím pádem to bude i odkaz na tyto zbývající 4 videa.
Cesta nakonec vytvořila "skoro" smyčku. Je proto možné, že se lidé vydají opačným směrem. Dá se tomu samozřejmě zabránit, ale nechal jsem to schválně tak, protože ta celá cesta jako skutečnost nemá vlastně začátek ani konec (je jen začátek záznamu a konec záznamu) a lidé musí teprve objevit, že se jedná o příběh. V základním módu je to totiž přeci jen "videomapa ulic". Proč jsem zvolil pro tento projekt novou internetovou anonymní identitu? Protože jsem chtěl zabránit tomu, aby lidé se hned proklikali k mým osobním údajům, ale aby je zvědavost po tom kdo jsem vedla k tomu si ty videa projít až do konce, kde jim svojí identitu sám prozradím. A pak kvůli tomu, že jsem nechtěl aby si lidé na mém youtube kanálu prohlíželi věci bez souvislostí, taky aby mi nebylo (což stejně asi bude) vyčítáno že dělám umělecký projekt pro sebe na cizí účet.
Jak se prostor zobrazuje v člověku, v jeho tváři, jak ovlivňuje jeho chování?
Cesta nebyla předem naplánovaná, na ničem jsme nebyli domluvení.
Proč se snažíme zmapovat prostor kolem sebe- "druhý" vnější život, když neznáme prostor uvnitř sebe?
Můj příští net_art bude už doopravdy interaktivní youtube video hra slibuju!:)
Nudí mě filmy, nudí mě herci, nudí mě performance, jediné co mě dokáže uspokojit je záznam reality, baví mě reálnost.
Nakonec moje oblíbená věta: No a co? Stejně budeme jednou všichni mrtví! Omlouvám se všem, které jsem v tomto projektu urazil nebo se jich nějak dotkl, ale v rámci zachování reálnosti (o kterou mi jde především) jsem nemohl vědomě hrát, předstírat, ani následně materiál sestříhat.
PS
některý části jsem neviděl, některý svoje věci třeba jako film once II- ("never more" version) jsem ještě celý neviděl. Stejně tak některé svoje texty už dál po sobě později nečtu. Nechávám je dál žít a někdy až přijde čas se na ně podívám.
PPS
Na konec to nejdůležitější: Děkuji mému kamarádovi, bez něhož by tento projekt nemohl vzniknout.
Martin Pavel
-----------------------
Praha 15. 1. 2010
nerealizovaný scénář
"11.6.2009/ Ahoj Kateřino, slíbil jsem, že Ti napíšu... V reklamách ve kterých hraješ je všechno tak šťastný, dokonalý, krásný, jednoduchý... Závidím těm mužům co tam jsou s Tebou. Ale vlastně asi ne, byl bych smutný, že natáčení skončí, že se sen rozplyne. Byl by hezký film o muži, který se nedívá na televizi, protože se zamiloval do herečky, která hraje v reklamách a ona ho opustila a pokaždé když je někde zapnutá televize, tak se bojí, že ji tam uvidí. A pak by tam byl další bývalý milenec, který by naopak chtěl, aby šly reklamy s ní co nejčastěji a obzvlášť když je ve společnosti, aby se tím mohl chlubit..."
-----------------------
Praha 11. 1. 2010
-----------------------
Praha 11. 1. 2010
Další myšlenky, tlukot srdce, principy
Dostal jsem nabídku publikovat do prestižního časopisu článek, kde bych měl zkritizovat současnou uměleckou scénu. Udělal bych to z hroznou chutí hned (třeba chalupeckýho cena tomu přímo vybízí!!!) ,ale rozmýšlím si to z několika důvodů: O umělcích kteří kritizují ostatní se říká že jsou sami bez nápadů jinak by přece tvořili a nekecali. Dále kritika může být kontraproduktivní, protože o kom se píše a kdo vyvolává tak rozporuplné reakce tak si lidi můžou myslet že je zajímavý a to nechci. Bojím se že bych pak na některý umělce změnil názor a vyčítal bych si to. No a ty další jako že jsem moc mladý a pak že by mě scéna umělecká nenáviděla atd... ale to už není tak podstatný. Kritika umění není můj obor, je to obor sestry. Jediný jak to napsat reálně tak to napsat ze svýho pohledu a na nic a na nikoho (na kritika) si nehrát. A já si tak rád hraju. Ale kritikem-teoretikem bych se stát nechtěl, proto si na něj raději hrát nebudu, a nebo jo, aspoň jednou za život!:D
Protože pohled na naši malou scénu, kde si poplácávají po zádech se mi hnusí.
Přitahovat pozornost na sebe a na svoje díla prostřednictvím kritiky ostatních je ohavné. Nemám dostatečný kredit (věk, tvorbu, postavení, peníze)
Dále chci už konečně skončit s alkoholem. Má to svoje pozitiva a negativa, ale o nich to není, je to o tom, že mi něco říká že bych přestat měl.
pozitiva jsem už psal v jiném článku na předchozím blogu. Ale teď ty negativa: Stojí to hodně peněz. Nesnáším když si nepamatuju co jsem dělal a jaký mám vliv na okolní svět. Nevidím se z druhé osoby. A teď ten nejdůlžitější: V opilém stavu někdy dělám zlo. A v kocovinách mám stavy který jsou hnusný, i když se v nich tak dobře tvoří. S kouřením přestanu taky. Kouřím většinou kvůli tomu, že piju.
Jinak moji hru, velký projekt na kterým teď pracuju (popsal jsem ho poprvý v článku 50mm of bresson- návrat do modré laguny". Pracuju na ní, sice se to trochu protáhlo, nechtělo se mi to dělat, protože je to moc těžký, moc těžký a závažný a velký a důležitý. Ale asi to mělo svůj důvod. Protože teď už vím jak na to a jak dál!!!
Zatímco může někdo pomoct s okolním životem (peníze atd.) tak s vnitřním životem pomoci nejde. TO si každý musí vybojovat sám. A kdo má krásný druhý (okolní) život, tak nemusí mít krásný vnitřní źivot a naopak.
Tak a teď trochu změna. Byl jsem si uvařit jídlo. Zjistil jsem že toho moc v lednici není tak jsem začal improvizovat. Vzal jsem zelí že si dám zelí se špekem pak jsem k tomu přidal papriku pálivou a drcený kmín. a pak že si udělám do toho vívar aby to mělo říz, vívar stejný jako třeba dělám do Číny: hovězí kostku, pepř sůl, worchester sojovku, česnek. Takhle se ty věci začaly sami od sebe nabalovat až jsem si to dal na talíř a v tom mě napadlo- vždyť je to zelňačka! Nikdy jsem zelňačku moc nemusel, ale teď jsem to dal zpět do hrnce zalil vodou a mám zelňačku jako řemen!
Vaření mám moc rád, vždycky si u něj odpočinu. Kdybych nebyl tím čím jsem, tak bych chtěl být kuchařem, stejně tak jako návrhářem, zahradníkem atd.:)
Zahrádkářství je taky moje hobby, na jaře to rozjedu ve velkým na zahradě před domem. Budu pěstovat všechno možný a budu z toho vařit. Zelenina kterou si sami vypěstujete má o 1000% lepší chuť než ta co kupujeme. Je to tím že zelenina v supermarketech roste hrozně moc rychle ve sklenících v Holandsku třeba a kolikrát se sklízí zelená. Holanďani to samozřejmě nejedí, ty si kupují ve svých supermarketech tu lepší. Přemýšlím jak nejvíc ochcat společnost, abych nevyhazoval zbytečně peníze. Jedním z krásných způsobů, který jsem objevil asi před cca rokem je postavit si pasivní dům, který není závislý na sítích. Na vodě ani elektřině ani odpadu. Představte si kolik se dá tímto ušetřit za rok platí moje kamarádky rodina 30 000!
Chce to jenom pozemek a partu lidí která by do toho šla.
Je dost možný že jsem to někdy někde četl, určitě se o tom zmiňují náboženství.
Teorie, který souvisí s teorií vnitřního a vnějšího života. Když se narodí člověk tak má kolem sebe auru (bublinu) a ta aura ta bublina je člověka před ním který zemřel, a člověk jak roste tak se v životě snaží z té bubliny se dostat ven, ale nejde to jenom občas jak sebou tak hází a třepe, tak ji určitým způsobem zdeformuje, vykoukne z ní občas část jeho těla. Pokud člověk najde- uvědomí si svého předka svojí bublinu, tak pak se přestává házet a třepat a může tu bublinu změnit (deformovat)- třeba pomocí víry, nebo dobra, stejně tak ji může změnit konáním zla. Když člověk umírá tak předává bublinu dalšímu člověku. Mým předkem (teď mojí bublinou) musela být nějaká osobnost, protože se od něj učím spoustu věcí, asi musela být taky dost zvláštní. Byl by úžasný zážitek kdybych se podíval do zrcadla a viděl ho/ji/to tam.
Je to zatím jen teorie, dost odvážná, ale pociťuji ji, prožívám ji. Mám doufám jeŠtě pár let abych pro ni našel potvrzení objektivní. Třeba v knihách nebo pozorováním nebo komunikací. Až poznám sebe tak budu moct naslouchat druhým. Budu najednou moct brát věci takový jako sou když poznám kdo jsem já. Protože ta bublina se v zrcadle neuvidí, ani na videu, ani na fotce... ale nějak ji zkusíme zmaterializovat ano?
Jeden můj velmi dobrý kamarád, se kterým se znám od dětství mi teď v létě řekl, že když byl malý tak viděl člověka který byl starší než on a vyrůstal s ním. Pak vypráv ěl příběh jak jel jeden člověk na motorce a ucítil jak na něj někdo šáhnul na rameno. Ten člověk měl pak za pět minut havárku a přežil, když padal tak cítil jako kdyby ho něco nadnášelo. Říká se tomu anděl strážný, ale přitom je to náš předek naše bublina. Někdy těch předků může být více, někdy převažuje jeden. Proto jsme tak rozdílný, a proto mezi námi existují schizofrenici atd.
To co zde píšu tak nejsou žádné objevy převratné, vše už bylo napsáno a vše už bylo řečeno a vše už bylo i materializováno. Já to jen znovuobjevuji a zapadá mi to do mého poznání, do mé cesty životem. Životem který začal stovky a tisíce let před současností a životem který je stovky a tisíce let v budoucnosti.
Principy
Bavil jsem se teď o principech. Že v umění a v životě fungují stejné principy. Navazuje to na teorii tornád. Jamování v jazzu je na principu, že je hlavní linka a ostatní spoluhráči se postupně přidávají a začnou reagovat na skutečnosti, který se zrovna objeví. Podobný princip jsem již zmínil že se dá využít v tvorbě videa nebo filmu. Že dobrý režisér by měl nechat hrát postavy a herce svůj vlastní život. Stejně tak spisovatel. Měl by brát v potaz chyby, protože chyby jsou reálné a jsou znakem reálnosti. Což neznamená tam chyby programově uměle vkládat. Správný režisér a umělec musí umět naslouchat, teprve pak může ovlivňovat děj, k tomu aby uměl naslouchat musí poznat sám sebe. K tomu aby poznal sám sebe využíva tvorbu. Jedno souvisí z druhým. Principy jsou stejné jak pro umění, tak pro život. Třeba ve vaření- dělat jednoduchá jídla, ctít jednotlivé prvky, jednotlivé chutě potravin ze kterých vařím. Nesnažit se jídlo přechutit, dát tam moc ingrediencí. Postupne směřovat k jednoduchosti. Podobné poznání a cestu kterou procházím ve výtvarným umění, třeba teď ve videu, tak podobnou cestou procházím i ve vaření. Taky pozoruju a poslouchám jak se mi vaří věci na pánvi. Recepty si pamatuju nazpaměť. čím víc receptů se naučím tím víc pak může experimentovat zpaměti. Můžu pak i vytvořit zcela nové jídlo. Proč? Protože cítím slyším tón věcí, ingrediencí a jídla jako takového.
Podobný postoj k vaření má Zdeněk Polreich.
Proto tento blog nekončí, budete moci být svědky mého poznání, poznání které může být podobné tomu vašemu. Mám rád lidi kteří jsou na cestě poznání, mám rád když se s nimi bavím u piva a zeptám se jich: "Všimnul sis taky té značky za třetí křižovatkou vlevo?" "Jo tam jsem šel minulý rok. To je důležitá značka." Jsou mezi námi lidé kteří jsou na vysoké škole, jsou vzdělaní. Mají svojí mapu pojmů které mají propojené primitivním způsobem a to tím jak si to nastudovaly. A oni pak s nimi kalkulují. Hrají s nimi hru s vámi. Mají uzavřené pojmy. Nedokážou si pod tím pojmem propojit s ostatními věcmi na základě principu. Tahají tě za slovo, a nedokáží to samé vyjádřit jinými běžnými slovy bez pojmů. Nedokáží se o tom samém pobavit s člověkem který pojmy nezná. Tito lidé se totiž nevidali na cestu poznání. A když se s nimi bavíte o principech otevřenými pojmy, tak oni řeknou že jste prázdný. Přitom prázdní jsou oni.
To jaký je umělec v rozhovoru vypovídá přesně o tom jaká je jeho tvorba. Protože umění je o tom, že ukazuje lidem principy které oni nevidí. Estetika se zabývá také principy, stejně tak jako umění, stejně tak jako kuchař Polreich.
Stejně tak jako když fotograf fotí fotku, režisér režíruje film, kuchař vaří jídlo, malíř maluje obraz, tak estetik a kunsthistorik se vyjadřuje k umění.
Výsledkem je pak "fotková fotka", "filmový film", "jídlové jídlo", "kritiková kritika".
Nemůžeme se stát dobrými režiséry našich životů nebo uměleckých děl, pokud neznáme principy.
Myslíte, že srdce bije v pravidelném rytmu? Není tomu tak, zvuk srdce je mnohem složitější než si lidé myslí, je to v převedení do not složitá symfonie která je lahodná sluchu. Když srdce bije špatně tak je sluchu nelahodná, kdyby se to převedlo a zahrálo jako symfonie. Všechny věci mají svůj tón. Jde o to uslyšet ten tón a zaznamenat si ho v hlavě. A pak můžete skládat symfonie. Hudba je tomu tedy nejblíže. Pak je výtvarné umění především malba a pak socha a pak......
Ten článek o umění napíšu společně s mojí sestrou, která studuje estetiku a dějiny umění na UK. Moc si spolu rozumíme, vedeme spolu dlouhé debaty o umění a o životě a obohacujeme se navzájem, protože oba dva máme jiný přístup k věcem. Ale přitom to hlavní máme oba dva a to je otevřenost a touha po poznání a život v pravdě. Výhoda toho že to napíšeme spolu je tedy ta, že ten článek nebudou moct zkritizovat umělci a nebudou ho moc zkritizovat ani teoretici, protože byl napsán oběma stranama. Ten článek vznikne nejdřív zvukový záznam naší (nás dvou) diskuze a pak uděláme přepis toho nejdůležitějšího. A nebo to napíšeme znovu čistě a ten záznam zvukový bude vedle toho na internetu ke stažení. Každopádně se na to moc těším.
Jak poznat svoji bublinu, svého předka a přitom ho nenechat dělat věci, žít jeho život ve vašem těle? Já na to mám tvorbu, tím pádem si můžu vytvořit to co on třeba dříve dělal a tím pádem ho poznám víc a víc. Tím pádem poznám co dělá s mým tělem a budu moct ovládat sám sebe. Obecně jsou to ale principy- síly- energie- i on se skládá z těchto principů a tím pádem musím nejdřív porozumět principům, abych je mohl použít jako skladební jednotku svého nástroje změny sama sebe...
PS
Už tomu bude pár let, kdy proběhla v televizi reportáž o muži, jenž skládá symfonie na houby. Říkal že každá houba má svoji hudbu. V mnoha očích lidí asi blázen. Zkusím o něm zjistit víc.
PPS
Opravdu kromě alkoholu a cigaret neberu žádné drogy:)
-----------------------
Praha 8. 1. 2010
Protože pohled na naši malou scénu, kde si poplácávají po zádech se mi hnusí.
Přitahovat pozornost na sebe a na svoje díla prostřednictvím kritiky ostatních je ohavné. Nemám dostatečný kredit (věk, tvorbu, postavení, peníze)
Dále chci už konečně skončit s alkoholem. Má to svoje pozitiva a negativa, ale o nich to není, je to o tom, že mi něco říká že bych přestat měl.
pozitiva jsem už psal v jiném článku na předchozím blogu. Ale teď ty negativa: Stojí to hodně peněz. Nesnáším když si nepamatuju co jsem dělal a jaký mám vliv na okolní svět. Nevidím se z druhé osoby. A teď ten nejdůlžitější: V opilém stavu někdy dělám zlo. A v kocovinách mám stavy který jsou hnusný, i když se v nich tak dobře tvoří. S kouřením přestanu taky. Kouřím většinou kvůli tomu, že piju.
Jinak moji hru, velký projekt na kterým teď pracuju (popsal jsem ho poprvý v článku 50mm of bresson- návrat do modré laguny". Pracuju na ní, sice se to trochu protáhlo, nechtělo se mi to dělat, protože je to moc těžký, moc těžký a závažný a velký a důležitý. Ale asi to mělo svůj důvod. Protože teď už vím jak na to a jak dál!!!
Zatímco může někdo pomoct s okolním životem (peníze atd.) tak s vnitřním životem pomoci nejde. TO si každý musí vybojovat sám. A kdo má krásný druhý (okolní) život, tak nemusí mít krásný vnitřní źivot a naopak.
Tak a teď trochu změna. Byl jsem si uvařit jídlo. Zjistil jsem že toho moc v lednici není tak jsem začal improvizovat. Vzal jsem zelí že si dám zelí se špekem pak jsem k tomu přidal papriku pálivou a drcený kmín. a pak že si udělám do toho vívar aby to mělo říz, vívar stejný jako třeba dělám do Číny: hovězí kostku, pepř sůl, worchester sojovku, česnek. Takhle se ty věci začaly sami od sebe nabalovat až jsem si to dal na talíř a v tom mě napadlo- vždyť je to zelňačka! Nikdy jsem zelňačku moc nemusel, ale teď jsem to dal zpět do hrnce zalil vodou a mám zelňačku jako řemen!
Vaření mám moc rád, vždycky si u něj odpočinu. Kdybych nebyl tím čím jsem, tak bych chtěl být kuchařem, stejně tak jako návrhářem, zahradníkem atd.:)
Zahrádkářství je taky moje hobby, na jaře to rozjedu ve velkým na zahradě před domem. Budu pěstovat všechno možný a budu z toho vařit. Zelenina kterou si sami vypěstujete má o 1000% lepší chuť než ta co kupujeme. Je to tím že zelenina v supermarketech roste hrozně moc rychle ve sklenících v Holandsku třeba a kolikrát se sklízí zelená. Holanďani to samozřejmě nejedí, ty si kupují ve svých supermarketech tu lepší. Přemýšlím jak nejvíc ochcat společnost, abych nevyhazoval zbytečně peníze. Jedním z krásných způsobů, který jsem objevil asi před cca rokem je postavit si pasivní dům, který není závislý na sítích. Na vodě ani elektřině ani odpadu. Představte si kolik se dá tímto ušetřit za rok platí moje kamarádky rodina 30 000!
Chce to jenom pozemek a partu lidí která by do toho šla.
Je dost možný že jsem to někdy někde četl, určitě se o tom zmiňují náboženství.
Teorie, který souvisí s teorií vnitřního a vnějšího života. Když se narodí člověk tak má kolem sebe auru (bublinu) a ta aura ta bublina je člověka před ním který zemřel, a člověk jak roste tak se v životě snaží z té bubliny se dostat ven, ale nejde to jenom občas jak sebou tak hází a třepe, tak ji určitým způsobem zdeformuje, vykoukne z ní občas část jeho těla. Pokud člověk najde- uvědomí si svého předka svojí bublinu, tak pak se přestává házet a třepat a může tu bublinu změnit (deformovat)- třeba pomocí víry, nebo dobra, stejně tak ji může změnit konáním zla. Když člověk umírá tak předává bublinu dalšímu člověku. Mým předkem (teď mojí bublinou) musela být nějaká osobnost, protože se od něj učím spoustu věcí, asi musela být taky dost zvláštní. Byl by úžasný zážitek kdybych se podíval do zrcadla a viděl ho/ji/to tam.
Je to zatím jen teorie, dost odvážná, ale pociťuji ji, prožívám ji. Mám doufám jeŠtě pár let abych pro ni našel potvrzení objektivní. Třeba v knihách nebo pozorováním nebo komunikací. Až poznám sebe tak budu moct naslouchat druhým. Budu najednou moct brát věci takový jako sou když poznám kdo jsem já. Protože ta bublina se v zrcadle neuvidí, ani na videu, ani na fotce... ale nějak ji zkusíme zmaterializovat ano?
Jeden můj velmi dobrý kamarád, se kterým se znám od dětství mi teď v létě řekl, že když byl malý tak viděl člověka který byl starší než on a vyrůstal s ním. Pak vypráv ěl příběh jak jel jeden člověk na motorce a ucítil jak na něj někdo šáhnul na rameno. Ten člověk měl pak za pět minut havárku a přežil, když padal tak cítil jako kdyby ho něco nadnášelo. Říká se tomu anděl strážný, ale přitom je to náš předek naše bublina. Někdy těch předků může být více, někdy převažuje jeden. Proto jsme tak rozdílný, a proto mezi námi existují schizofrenici atd.
To co zde píšu tak nejsou žádné objevy převratné, vše už bylo napsáno a vše už bylo řečeno a vše už bylo i materializováno. Já to jen znovuobjevuji a zapadá mi to do mého poznání, do mé cesty životem. Životem který začal stovky a tisíce let před současností a životem který je stovky a tisíce let v budoucnosti.
Principy
Bavil jsem se teď o principech. Že v umění a v životě fungují stejné principy. Navazuje to na teorii tornád. Jamování v jazzu je na principu, že je hlavní linka a ostatní spoluhráči se postupně přidávají a začnou reagovat na skutečnosti, který se zrovna objeví. Podobný princip jsem již zmínil že se dá využít v tvorbě videa nebo filmu. Že dobrý režisér by měl nechat hrát postavy a herce svůj vlastní život. Stejně tak spisovatel. Měl by brát v potaz chyby, protože chyby jsou reálné a jsou znakem reálnosti. Což neznamená tam chyby programově uměle vkládat. Správný režisér a umělec musí umět naslouchat, teprve pak může ovlivňovat děj, k tomu aby uměl naslouchat musí poznat sám sebe. K tomu aby poznal sám sebe využíva tvorbu. Jedno souvisí z druhým. Principy jsou stejné jak pro umění, tak pro život. Třeba ve vaření- dělat jednoduchá jídla, ctít jednotlivé prvky, jednotlivé chutě potravin ze kterých vařím. Nesnažit se jídlo přechutit, dát tam moc ingrediencí. Postupne směřovat k jednoduchosti. Podobné poznání a cestu kterou procházím ve výtvarným umění, třeba teď ve videu, tak podobnou cestou procházím i ve vaření. Taky pozoruju a poslouchám jak se mi vaří věci na pánvi. Recepty si pamatuju nazpaměť. čím víc receptů se naučím tím víc pak může experimentovat zpaměti. Můžu pak i vytvořit zcela nové jídlo. Proč? Protože cítím slyším tón věcí, ingrediencí a jídla jako takového.
Podobný postoj k vaření má Zdeněk Polreich.
Proto tento blog nekončí, budete moci být svědky mého poznání, poznání které může být podobné tomu vašemu. Mám rád lidi kteří jsou na cestě poznání, mám rád když se s nimi bavím u piva a zeptám se jich: "Všimnul sis taky té značky za třetí křižovatkou vlevo?" "Jo tam jsem šel minulý rok. To je důležitá značka." Jsou mezi námi lidé kteří jsou na vysoké škole, jsou vzdělaní. Mají svojí mapu pojmů které mají propojené primitivním způsobem a to tím jak si to nastudovaly. A oni pak s nimi kalkulují. Hrají s nimi hru s vámi. Mají uzavřené pojmy. Nedokážou si pod tím pojmem propojit s ostatními věcmi na základě principu. Tahají tě za slovo, a nedokáží to samé vyjádřit jinými běžnými slovy bez pojmů. Nedokáží se o tom samém pobavit s člověkem který pojmy nezná. Tito lidé se totiž nevidali na cestu poznání. A když se s nimi bavíte o principech otevřenými pojmy, tak oni řeknou že jste prázdný. Přitom prázdní jsou oni.
To jaký je umělec v rozhovoru vypovídá přesně o tom jaká je jeho tvorba. Protože umění je o tom, že ukazuje lidem principy které oni nevidí. Estetika se zabývá také principy, stejně tak jako umění, stejně tak jako kuchař Polreich.
Stejně tak jako když fotograf fotí fotku, režisér režíruje film, kuchař vaří jídlo, malíř maluje obraz, tak estetik a kunsthistorik se vyjadřuje k umění.
Výsledkem je pak "fotková fotka", "filmový film", "jídlové jídlo", "kritiková kritika".
Nemůžeme se stát dobrými režiséry našich životů nebo uměleckých děl, pokud neznáme principy.
Myslíte, že srdce bije v pravidelném rytmu? Není tomu tak, zvuk srdce je mnohem složitější než si lidé myslí, je to v převedení do not složitá symfonie která je lahodná sluchu. Když srdce bije špatně tak je sluchu nelahodná, kdyby se to převedlo a zahrálo jako symfonie. Všechny věci mají svůj tón. Jde o to uslyšet ten tón a zaznamenat si ho v hlavě. A pak můžete skládat symfonie. Hudba je tomu tedy nejblíže. Pak je výtvarné umění především malba a pak socha a pak......
Ten článek o umění napíšu společně s mojí sestrou, která studuje estetiku a dějiny umění na UK. Moc si spolu rozumíme, vedeme spolu dlouhé debaty o umění a o životě a obohacujeme se navzájem, protože oba dva máme jiný přístup k věcem. Ale přitom to hlavní máme oba dva a to je otevřenost a touha po poznání a život v pravdě. Výhoda toho že to napíšeme spolu je tedy ta, že ten článek nebudou moct zkritizovat umělci a nebudou ho moc zkritizovat ani teoretici, protože byl napsán oběma stranama. Ten článek vznikne nejdřív zvukový záznam naší (nás dvou) diskuze a pak uděláme přepis toho nejdůležitějšího. A nebo to napíšeme znovu čistě a ten záznam zvukový bude vedle toho na internetu ke stažení. Každopádně se na to moc těším.
Jak poznat svoji bublinu, svého předka a přitom ho nenechat dělat věci, žít jeho život ve vašem těle? Já na to mám tvorbu, tím pádem si můžu vytvořit to co on třeba dříve dělal a tím pádem ho poznám víc a víc. Tím pádem poznám co dělá s mým tělem a budu moct ovládat sám sebe. Obecně jsou to ale principy- síly- energie- i on se skládá z těchto principů a tím pádem musím nejdřív porozumět principům, abych je mohl použít jako skladební jednotku svého nástroje změny sama sebe...
PS
Už tomu bude pár let, kdy proběhla v televizi reportáž o muži, jenž skládá symfonie na houby. Říkal že každá houba má svoji hudbu. V mnoha očích lidí asi blázen. Zkusím o něm zjistit víc.
PPS
Opravdu kromě alkoholu a cigaret neberu žádné drogy:)
-----------------------
Praha 8. 1. 2010
lifeverywhere (antichrist)
"V poslední době jsem zjistil že někteří lidé v mém okolí skončili v ústavu na psychiatrii. Lidi se mě ptají, jak dělám to že jsem tam ještě taky nebyl?
Začal jsem tedy nad tím přemýšlet a došel jsem k následující teorii: Mám svojí víru, která mi říká, že některý dvířka v životě by se neměly otevírat- třeba tvrdé drogy, sex s mužem, vražda a podobně.Video poslední- Čerstvá zástavba podobný satelitu- budovy rozestavěné a už je tam slyšet lidské drama. Přenos v čase. Kontrast.
Poznámky k videu jako k mediu
Vymýšlel jsem různé steadicamy (stativy) abych zjistil že nejreálnější je když mám foťák jen pověšený klasicky na krku. Chce to jen ultra širokoúhlý objektiv, abych měl v záběru i blízkého člověka a obraz se tak neklepal."Citováno z předchozícho příspěvku
-----------------------
Praha 7. 1. 2010
Začal jsem tedy nad tím přemýšlet a došel jsem k následující teorii: Mám svojí víru, která mi říká, že některý dvířka v životě by se neměly otevírat- třeba tvrdé drogy, sex s mužem, vražda a podobně.Video poslední- Čerstvá zástavba podobný satelitu- budovy rozestavěné a už je tam slyšet lidské drama. Přenos v čase. Kontrast.
Poznámky k videu jako k mediu
Vymýšlel jsem různé steadicamy (stativy) abych zjistil že nejreálnější je když mám foťák jen pověšený klasicky na krku. Chce to jen ultra širokoúhlý objektiv, abych měl v záběru i blízkého člověka a obraz se tak neklepal."Citováno z předchozícho příspěvku
-----------------------
Praha 7. 1. 2010
Foťák jako talisman, tornádo teorie.
Konceptuální umění je sebevražedné- pojídá samo sebe, zrcadlí se, honí se za svým ocasem, baví se svojí prázdnotou a opájí se svým tělem, které nakonec stejně zahodí, protože nikdy žádné nemělo. Konceptuální umění kritizuje konceptuální umění.
Jedna slečna napsala na Facebook na svou zeď: Nechci se nudit jako ostatní
Nejdřív se mi to líbilo, ale pak jsem si řekl, jestli se vůbec nudit umí, protože nudit se je vznešená věc jak řekl jeden můj kamarád, to tak hned někdo neumí.
Nechci se nudit spíš v jejím případě znamená, chci se cítit jinak než ostatní a vyjímečně. Ale tím že to napsala takhle neironicky, tak vlastně řekla ten první význam. Člověk který kritizuje hipstera je tzv. konceptuální hipster.
Pak jeŠtě napsala při konfrontaci na facebooku, že Aristoteles říkal o lidech, kteří zpochybňují co právě řekli, že jsou prázdní. Jsem prázdný? Nevím kdo se tady "nechce nudit jako ostatní" Ale myslím, že po setkání se mnou (které už bylo) se už nikdy nebude chtít nudit jinak než ostatní:)))
!!!!Tento úvod, toto jediné a pár malých věcí (asi 4) jsem dopsal po videu. Ostatní nechávám původní formě, už jsem to dál neupravil schválně.!!!!
fotit fotku, ne fotit člověka nebo věc jako věc.
sedlák na šumavě, boháč v americe
kontrasty, hlad- rychlopití, extrémy- centrum prahy-zapadákov, klidXruch
zbláznění, být chytřejší než inteligence, smutnější než smutek
city-rovnováha
tón- chrám a raketoplán
droga
milovat a nenávidět- perou se ve mně 2 tyhle polohy
nevěřte lháři, ale co když lhář lže? Mluví pravdu?
kdybych neměl chybu tak ani netvořím a jenom se nudím. Nudit se znamená
proud života
když jsme malý, tak si myslíme že to tu všechno bude napořád
konceptuální umění
materializovat si věci a svoje touhy a démony a tím se jich zbavit.
být zajímavý tím, že si o sobě myslím že jsem zajímavý
(navazuje na mou předchozí Dalióvskou větu: Hraju si na věci (třeba špisovatelem, nebo fotografem) a postupně se jimi stávám"
Proč je spousta pseudoumělců? Protože spousta lidí tvoří pro druhé, ale ne pro sebe
setkávám se s lidma abych v komunikaci s nima tvořil, přistihnu že mě nezajímá to co říkají, že jsem zahleděný do sebe a nevnívám druhého. Fotit fotku, ne fotit člověka.
život a tvorba se často rozlišuje, ale tvorba je součástí života a proto funguje na stejných principech. Což znamená že tak jak se chovám, třeba mluvím tak stejně tak tvořím. Musím změnit sebe a Teprve pak svoji tvorbu.
Každý na této planetě má svoje místo v životě který musí najít
což znamená že já jsem ve svém hledání sebe reálný
samozřejmě to nezbavuje odpovědnosti za svoje činy, k tomu člověk potřebuje víru. Víru v to že může zlepšit svoji pozici pro posmrtný život. Je to tzv. kapsle energetická do který se člověk do stane, tak umře. V životě se lidi snaží dostat se ven z té kapsy, protože nemůžou ustát proud života. ale nejde jim to
cestování časem-
Pozorováním sebe jsem zjistil následující: Když se setkám s člověkem který je "klíčový" tak jsem rozklepaný a nemůžu najednou mluvit, nebo se mi mluví špatně, nemůžu n ajít správná slova a všechno je najdenou rozsypaný-Nezláží přitom na pohlaví člověka nebo postavení nebo prostě na ničem. Budu to teď zacílím při zkoumání. Někdy si pamatuju výroky těch lidí, přikládám jim důležitost a mnohdy zjistím, že se při podobné příležitosti opakují.
Poznámky k videu jako k mediu
Vymýšlel jsem různé steadicamy (stativy)aych zjistil že nejreálnější je když mám foťák jen pověšený klasicky na krku. Chce to jen ultra širokoúhlý objektiv, abych měl v záběru i blízkého člověka a obraz se tak neklepal.
Žít v pravdě znamená říkat to co si myslím, nebo to co nechci říct ale jde to samo ven. Je obrovský problém pak vycházet s lidma a člověk se ostatním vzdaluje, ale zároveň se může dostat, umí se dostat lidem co nejblíž. Má to 2 strany- negativní a pozitivní. Až se přesunu přes tohle období tak to bude období ticha a naslouchání- hledání tónu.
Je to teď můj konceptuální postoj k videu- naprostá oddanost reálnosti. Pojímat tvorbu jako přirozenou věc a odprostit jí od všech umělostí, tak aby to byl zrcadlový odraz realit a jejích dimenzí.
Nikdo neví že natáčím když se nedotýkám fotoaparátu.
Teď budu mluvit o tónu který mají všechny věci živé i neživé kolem nás. Tento tón se dá využít v konceptuálním umění. Pod pojmem konceptuální umění si teď představuju skládání skladby pomócí not, pomocí tónů. Teď mám v plánu jednu věc: 2 videa za sebou (ne vedle sebe!): Na pozadí obrazu bude zvuk ze záznamu televizního výbuchu raketoplánu Explorer. Bude mít efekt ozvěny- "ekvalizér Aréna" Obraz- natáčení v chrámu asi sv. Víta se zoomovým sklem, bude natáčena imaginární raketoplán- tzv poslední záběr bude úplně nejvíc přiblížený strop katedrály. Katedrála a raketoplán mají pro mě společný tón, taky je to společný symbol lidského snažení, lidského života- opak dvou světů- jeden subjektivní duchovní(víra) druhý je okolní "objektivní" věda.
alkohol je jako lupa- za nic nemůže.
Přidal si mě jako přítele --od teď začínám psát a zárověn to natáčím--- na facebook člověk kterého jsem potkal na svojí cestě v létě- Je to ten z videa "Russian writer"´
Večer mu napíšu a pošlu link na naše video, jsem zvědavý co na to řekne. Taky mě zajímá jestli mi pomůže rozluštit dialog který jsme spolu vedli, ten z toho videa.
Já tam jasně lžu a vlastně nelžu, když se ptá: "Obvykle neříkáš lidem, které natáčíš že je natáčíš? A já odpovídám : "není slušné se nezeptat lidí že je natáčím. Teda tak si to aspoň teď pamatuju. Jsem si teď chtěl pustit to video abych to zjistil, ale mám sluchátka na hoře v pokoji a nechci to pouŠtět nahlas protože jde vedle televize.
zbláznění, být chytřejší než inteligence, smutnější než smutek
V poslední době jsem zjistil že někteří lidé v mém okolí skončili v ústavu na psychiatrii. Lidi se mě ptají, jak dělám to že jsem tam ještě taky nebyl?
Začal jsem tedy nad tím přemýšlet a došel jsem k následující teorii: Mám svojí víru, která mi říká, že některý dvířka v životě by se neměly otevírat- třeba tvrdé drogy, sex s mužem, vražda a podobně.
Zjistil jsem, že když jsem smutný a řeknu si- jsi smutnější než smutek a to mi pomůže a už nejsem smutný. Proč jsem nejchytřejší ze všech? Protože jsem chytřejší než inteligence. Proč nejsem nešťastný z lásky? Protože jsem víc než láska. Tohle vede do pekel, protože si to vybera svoji daň. Je potřeba být nešťastný a zase šťastný a chytrý a pak zase hloupý. Pokud se vydáme jen jednou cestou, tak v ní můžeme dokázat hodně, ale je to jako se upsat čertu, zaplatíme za to později daň.
-----myšlenky ku probíhajícímu natáčení---
je fajn to že vidíte když mažu písmenka, protože tím dělám korekci jinak spontáního (reálného) psaní... úmět psát neznamená milionkrát opravovat text, ale psát tak aby se už opravovat nemusel. Ale tím bychom zapudili naší přirozenou součást, takže to taky není dobře, ale je zajímavé nad tím takto přemýšlet. Kde je kontrola-realita-přirozenost. Kde jsou hranice? Jak se překrývají jak s tím zacházet?
Musím všechno probrat a prožít to abych se vrátil zase zpátky k jednoduchému vnímání?
Je to cesta zpátky k dětství? Ke svému prvnímu tělu
fotit fotku, ne fotit člověka nebo věc jako věc.
sedlák na šumavě, boháč v americe
Na cestě jsem naposled tak nějak fotil. Proč si za těmi fotkami teď nestojím? Protože jsem tehdy fotil fotku a ne toho člověka jako takového. Fotil jsem svůj obraz v hlavě a ne skutečnost. Snažil jsem se skutečnost narvat do mýho obrazu co mám v hlavě, do nějakýho stylu a tím pádem je to prázdný. Zkusím to teď udělat jinak .
Dlouho jsem nefotil akty, dlouho jsem neviděl nahou ženu. Vlastně ani nevím proč jsem s tím přestal, balo to docela hezký vidět nahý ženy, ale taky dost stresující protože jsem si vedle nich připadal ošklivý, protože jsem si myslel že mě odmítnou.
Foťák jako talisman
Používal jsem foťák jako obranu proti odmítnutí. Kdyžtak jsem mohl sám sobě říct, když jsem se do ní zamiloval, že to byla přece celé tvorba. Zároveň když jsem fotil, tak bylo dovoleno něco co normálně není a byla to taková hra kde bylo povoleno vše co jsme si povoli ale to už píšu co jsem napsal dřív (v článku "koncept na minulém blogu) Někdy ale když se setkám s ženama tak netvořím a to je chyba- toho bych se měl vyvarovat protože když se se mnou už pak žena nechce setkat podruhé tak nic nemám a je to zapomenuto pro svět. V tom případě o tom napíšu nebo přetvořím jiným díle- třeba v malbě bych to tak mohl udělat. Už vidím ten název: Cyklus obrazů s názvem "Vzpomínky na ženy, které jsem nenafotil"
Taky musím víc využívat tajný natáčení.
tornádo teorie.
kontrasty, hlad- rychlopití, extrémy- centrum prahy-zapadákov, klidXruch
Teorie s názvem tornádo je nepřesná v prvotním výkladu příkladu, ale nevadí, lepší teď nemám nebo nechci hledat. Viděl jsem teď dokument o tornádech v televizi. Myslel jsem si že kudy projde tornádo tak tam je vše zničeno, ale tam popsali že tornádo je tvořeno několika malými víříky a v určitých částech středu tornáda může panovat klid. Jing a jang, protikladné síly. Kontrasty. Mám rád kontrasty, třeba držím půst a pak se přejím, nebo abstinuju a pak se opiju hodně. Nebo žiju většinu času na okraji Prahy v klidu a míru a pak vyjedu do centra (do okolního objektivního života)na chvilku,. kde se setkávám s lidma.
Video poslední- Čerstvá zástavba podobný satelitu- budovy rozestavěné a už je tam slyšet lidské drama. Přenos v čase. Kontrast.
Všechny moje myšlenky se postupně propojují, vše se točí v tezích- v útržcích myšlenek, kteé jsem napsal výše, abych je nazapomněl.
Měl bych víc tvořit než psát. Fotit, natáčet než mluvit. Myslím že už o tom píšu ve článku Zenperiod(pak dohledám)
-----------------------
Praha 7. 1. 2009
Jedna slečna napsala na Facebook na svou zeď: Nechci se nudit jako ostatní
Nejdřív se mi to líbilo, ale pak jsem si řekl, jestli se vůbec nudit umí, protože nudit se je vznešená věc jak řekl jeden můj kamarád, to tak hned někdo neumí.
Nechci se nudit spíš v jejím případě znamená, chci se cítit jinak než ostatní a vyjímečně. Ale tím že to napsala takhle neironicky, tak vlastně řekla ten první význam. Člověk který kritizuje hipstera je tzv. konceptuální hipster.
Pak jeŠtě napsala při konfrontaci na facebooku, že Aristoteles říkal o lidech, kteří zpochybňují co právě řekli, že jsou prázdní. Jsem prázdný? Nevím kdo se tady "nechce nudit jako ostatní" Ale myslím, že po setkání se mnou (které už bylo) se už nikdy nebude chtít nudit jinak než ostatní:)))
!!!!Tento úvod, toto jediné a pár malých věcí (asi 4) jsem dopsal po videu. Ostatní nechávám původní formě, už jsem to dál neupravil schválně.!!!!
fotit fotku, ne fotit člověka nebo věc jako věc.
sedlák na šumavě, boháč v americe
kontrasty, hlad- rychlopití, extrémy- centrum prahy-zapadákov, klidXruch
zbláznění, být chytřejší než inteligence, smutnější než smutek
city-rovnováha
tón- chrám a raketoplán
droga
milovat a nenávidět- perou se ve mně 2 tyhle polohy
nevěřte lháři, ale co když lhář lže? Mluví pravdu?
kdybych neměl chybu tak ani netvořím a jenom se nudím. Nudit se znamená
proud života
když jsme malý, tak si myslíme že to tu všechno bude napořád
konceptuální umění
materializovat si věci a svoje touhy a démony a tím se jich zbavit.
být zajímavý tím, že si o sobě myslím že jsem zajímavý
(navazuje na mou předchozí Dalióvskou větu: Hraju si na věci (třeba špisovatelem, nebo fotografem) a postupně se jimi stávám"
Proč je spousta pseudoumělců? Protože spousta lidí tvoří pro druhé, ale ne pro sebe
setkávám se s lidma abych v komunikaci s nima tvořil, přistihnu že mě nezajímá to co říkají, že jsem zahleděný do sebe a nevnívám druhého. Fotit fotku, ne fotit člověka.
život a tvorba se často rozlišuje, ale tvorba je součástí života a proto funguje na stejných principech. Což znamená že tak jak se chovám, třeba mluvím tak stejně tak tvořím. Musím změnit sebe a Teprve pak svoji tvorbu.
Každý na této planetě má svoje místo v životě který musí najít
což znamená že já jsem ve svém hledání sebe reálný
samozřejmě to nezbavuje odpovědnosti za svoje činy, k tomu člověk potřebuje víru. Víru v to že může zlepšit svoji pozici pro posmrtný život. Je to tzv. kapsle energetická do který se člověk do stane, tak umře. V životě se lidi snaží dostat se ven z té kapsy, protože nemůžou ustát proud života. ale nejde jim to
cestování časem-
Pozorováním sebe jsem zjistil následující: Když se setkám s člověkem který je "klíčový" tak jsem rozklepaný a nemůžu najednou mluvit, nebo se mi mluví špatně, nemůžu n ajít správná slova a všechno je najdenou rozsypaný-Nezláží přitom na pohlaví člověka nebo postavení nebo prostě na ničem. Budu to teď zacílím při zkoumání. Někdy si pamatuju výroky těch lidí, přikládám jim důležitost a mnohdy zjistím, že se při podobné příležitosti opakují.
Poznámky k videu jako k mediu
Vymýšlel jsem různé steadicamy (stativy)aych zjistil že nejreálnější je když mám foťák jen pověšený klasicky na krku. Chce to jen ultra širokoúhlý objektiv, abych měl v záběru i blízkého člověka a obraz se tak neklepal.
Žít v pravdě znamená říkat to co si myslím, nebo to co nechci říct ale jde to samo ven. Je obrovský problém pak vycházet s lidma a člověk se ostatním vzdaluje, ale zároveň se může dostat, umí se dostat lidem co nejblíž. Má to 2 strany- negativní a pozitivní. Až se přesunu přes tohle období tak to bude období ticha a naslouchání- hledání tónu.
Je to teď můj konceptuální postoj k videu- naprostá oddanost reálnosti. Pojímat tvorbu jako přirozenou věc a odprostit jí od všech umělostí, tak aby to byl zrcadlový odraz realit a jejích dimenzí.
Nikdo neví že natáčím když se nedotýkám fotoaparátu.
Teď budu mluvit o tónu který mají všechny věci živé i neživé kolem nás. Tento tón se dá využít v konceptuálním umění. Pod pojmem konceptuální umění si teď představuju skládání skladby pomócí not, pomocí tónů. Teď mám v plánu jednu věc: 2 videa za sebou (ne vedle sebe!): Na pozadí obrazu bude zvuk ze záznamu televizního výbuchu raketoplánu Explorer. Bude mít efekt ozvěny- "ekvalizér Aréna" Obraz- natáčení v chrámu asi sv. Víta se zoomovým sklem, bude natáčena imaginární raketoplán- tzv poslední záběr bude úplně nejvíc přiblížený strop katedrály. Katedrála a raketoplán mají pro mě společný tón, taky je to společný symbol lidského snažení, lidského života- opak dvou světů- jeden subjektivní duchovní(víra) druhý je okolní "objektivní" věda.
alkohol je jako lupa- za nic nemůže.
Přidal si mě jako přítele --od teď začínám psát a zárověn to natáčím--- na facebook člověk kterého jsem potkal na svojí cestě v létě- Je to ten z videa "Russian writer"´
Večer mu napíšu a pošlu link na naše video, jsem zvědavý co na to řekne. Taky mě zajímá jestli mi pomůže rozluštit dialog který jsme spolu vedli, ten z toho videa.
Já tam jasně lžu a vlastně nelžu, když se ptá: "Obvykle neříkáš lidem, které natáčíš že je natáčíš? A já odpovídám : "není slušné se nezeptat lidí že je natáčím. Teda tak si to aspoň teď pamatuju. Jsem si teď chtěl pustit to video abych to zjistil, ale mám sluchátka na hoře v pokoji a nechci to pouŠtět nahlas protože jde vedle televize.
zbláznění, být chytřejší než inteligence, smutnější než smutek
V poslední době jsem zjistil že někteří lidé v mém okolí skončili v ústavu na psychiatrii. Lidi se mě ptají, jak dělám to že jsem tam ještě taky nebyl?
Začal jsem tedy nad tím přemýšlet a došel jsem k následující teorii: Mám svojí víru, která mi říká, že některý dvířka v životě by se neměly otevírat- třeba tvrdé drogy, sex s mužem, vražda a podobně.
Zjistil jsem, že když jsem smutný a řeknu si- jsi smutnější než smutek a to mi pomůže a už nejsem smutný. Proč jsem nejchytřejší ze všech? Protože jsem chytřejší než inteligence. Proč nejsem nešťastný z lásky? Protože jsem víc než láska. Tohle vede do pekel, protože si to vybera svoji daň. Je potřeba být nešťastný a zase šťastný a chytrý a pak zase hloupý. Pokud se vydáme jen jednou cestou, tak v ní můžeme dokázat hodně, ale je to jako se upsat čertu, zaplatíme za to později daň.
-----myšlenky ku probíhajícímu natáčení---
je fajn to že vidíte když mažu písmenka, protože tím dělám korekci jinak spontáního (reálného) psaní... úmět psát neznamená milionkrát opravovat text, ale psát tak aby se už opravovat nemusel. Ale tím bychom zapudili naší přirozenou součást, takže to taky není dobře, ale je zajímavé nad tím takto přemýšlet. Kde je kontrola-realita-přirozenost. Kde jsou hranice? Jak se překrývají jak s tím zacházet?
Musím všechno probrat a prožít to abych se vrátil zase zpátky k jednoduchému vnímání?
Je to cesta zpátky k dětství? Ke svému prvnímu tělu
fotit fotku, ne fotit člověka nebo věc jako věc.
sedlák na šumavě, boháč v americe
Na cestě jsem naposled tak nějak fotil. Proč si za těmi fotkami teď nestojím? Protože jsem tehdy fotil fotku a ne toho člověka jako takového. Fotil jsem svůj obraz v hlavě a ne skutečnost. Snažil jsem se skutečnost narvat do mýho obrazu co mám v hlavě, do nějakýho stylu a tím pádem je to prázdný. Zkusím to teď udělat jinak .
Dlouho jsem nefotil akty, dlouho jsem neviděl nahou ženu. Vlastně ani nevím proč jsem s tím přestal, balo to docela hezký vidět nahý ženy, ale taky dost stresující protože jsem si vedle nich připadal ošklivý, protože jsem si myslel že mě odmítnou.
Foťák jako talisman
Používal jsem foťák jako obranu proti odmítnutí. Kdyžtak jsem mohl sám sobě říct, když jsem se do ní zamiloval, že to byla přece celé tvorba. Zároveň když jsem fotil, tak bylo dovoleno něco co normálně není a byla to taková hra kde bylo povoleno vše co jsme si povoli ale to už píšu co jsem napsal dřív (v článku "koncept na minulém blogu) Někdy ale když se setkám s ženama tak netvořím a to je chyba- toho bych se měl vyvarovat protože když se se mnou už pak žena nechce setkat podruhé tak nic nemám a je to zapomenuto pro svět. V tom případě o tom napíšu nebo přetvořím jiným díle- třeba v malbě bych to tak mohl udělat. Už vidím ten název: Cyklus obrazů s názvem "Vzpomínky na ženy, které jsem nenafotil"
Taky musím víc využívat tajný natáčení.
tornádo teorie.
kontrasty, hlad- rychlopití, extrémy- centrum prahy-zapadákov, klidXruch
Teorie s názvem tornádo je nepřesná v prvotním výkladu příkladu, ale nevadí, lepší teď nemám nebo nechci hledat. Viděl jsem teď dokument o tornádech v televizi. Myslel jsem si že kudy projde tornádo tak tam je vše zničeno, ale tam popsali že tornádo je tvořeno několika malými víříky a v určitých částech středu tornáda může panovat klid. Jing a jang, protikladné síly. Kontrasty. Mám rád kontrasty, třeba držím půst a pak se přejím, nebo abstinuju a pak se opiju hodně. Nebo žiju většinu času na okraji Prahy v klidu a míru a pak vyjedu do centra (do okolního objektivního života)na chvilku,. kde se setkávám s lidma.
Video poslední- Čerstvá zástavba podobný satelitu- budovy rozestavěné a už je tam slyšet lidské drama. Přenos v čase. Kontrast.
Všechny moje myšlenky se postupně propojují, vše se točí v tezích- v útržcích myšlenek, kteé jsem napsal výše, abych je nazapomněl.
Měl bych víc tvořit než psát. Fotit, natáčet než mluvit. Myslím že už o tom píšu ve článku Zenperiod(pak dohledám)
-----------------------
Praha 7. 1. 2009
Subscribe to:
Posts (Atom)
The wasp factory
