archive- tour memories- andrea

vzpomínky na letní cestu, Andrea, Brno- Hradec králové, 23. a 27.6. 2009
-----------------------
Praha 29. 1. 2010

carlos castaneda

Další zajímavé učení:
http://www.sever.cz/text.asp?clanek=3066,
http://www.matrix-neo.cz/autori/carlos-castaneda/1259932675-uvod.htm
-----------------------
Praha 18. 1. 2010

Abraham

Teprve včera jsem tohle učení objevil, je úžasný slyšet někoho říkat moje myšlenky a poznání. Až přijde čas, tak k tomuto napíšu něco víc. Více o Abrahamovi zde: http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=16&t=104
-----------------------
Praha 17. 1. 2010

"Vortex"

v poslední době, cca tři roky zpět, jsem nestudoval, nečetl knížky, nečetl cizí poznání, uzavřel jsem se do sebe do ústraní do virtuálního světa do přírody mimo společnost, pozoroval jsem svůj vnitřní život. Byl jsem jen sám se sebou a se svými myšlenkami a s internetem. Dnes jsem opět začal číst a hledat potvrzení pro svoje poznání. Nalezl jsem na youtube serii přednášek, jenž jsou v souladu s mým poznáním.

V prvním videu "Vortex" v čase 5:12 je následující: "...a přispěli jste do něho (Vortex) ještě před tím, než jste se ocitili v tomto těle a do kterého jste toho hodně přidali, od té doby, co tu jste..."
odpovídá to tomu co jsem napsal v článku Další myšlenky, tlukot srdce, principy

napsal jsem toto: "Teorie, který souvisí s teorií vnitřního a vnějšího života. Když se narodí člověk tak má kolem sebe auru (bublinu) a ta aura ta bublina je člověka před ním který zemřel, a člověk jak roste tak se v životě snaží z té bubliny se dostat ven, ale nejde to jenom občas jak sebou tak hází a třepe, tak ji určitým způsobem zdeformuje, vykoukne z ní občas část jeho těla. Pokud člověk najde- uvědomí si svého předka svojí bublinu, tak pak se přestává házet a třepat a může tu bublinu změnit (deformovat)- třeba pomocí víry, nebo dobra, stejně tak ji může změnit konáním zla. Když člověk umírá tak předává bublinu dalšímu člověku."

"Vortex" je tedy to co jsem nazval "bublinou". Dostanete to co dostat máte, otázkou je to co jste a to co jste byli a podle toho si tedy volíte to co chcete. V minulých životech jsme byli zvířaty a rostlinami a nerosty a až samotným prvotním principem (říkejme tomu třeba Bůh) Tím vším a mnohým dalším jsme byli, ve všech těchto hmotách jsme žili životy.

Těch podobností je víc, ale nemám náladu je vypisovat, chci teď fotit, vrátit se k focení lidí.

PS
Tohle není něco čeho bych se pevně držel, vždycky si sám sobě po čase vytvořím opozici, jinak by neexistoval ve mně pokrok. Zároveň ale když chci něco prozkoumat, pochopit tak se tím na chvíli musím stát a nechat to v sobě žít, jedině tak to mohu pochopit a dostat se někam dál.
-----------------------
Praha 17. 1. 2010

net_art_video_map

klikněte zde pro větší zobrazení v novém okně/ Původně to měla být hra, ten koncept sahá několik měsíců zpátky. Moc dlouho jsem přemýšlel jak to udělat. Docela jsem se na tom zaseknul. Chtěl jsem to promíchat pomocí odkazů s mýma nezveřejněnýma věcma z archivu, udělat z toho epos, propojit to i s textem, obrázkama, záznamama telefoních hovorů apod. Udělat z toho takovou interaktivní hru. Nakonec jsem to ale úplně odhodil (protože mi to nešlo v hlavě) a nechal čistě jen záznam z kamery a ze streetview. Jednak z toho důvodu, že to co mám v archivu by se moc některým lidem nemuselo líbit a tak by to bylo vidět pod tajným odkazem a to by byla škoda. Původní myšlenka a touha přeci byla tahle!:

Na podzim jsem si procházel street view oblast, kde jsem strávil osm let svého života na střední škole. Vzpomínky najednou začaly ožívat. Každé místo jsem poznal, věděl jsem kudy a kam jít, byl to moc pěkný zážitek.
Napadlo mě...
Vzít sterilní obrazová data z internetu
Navrátit do nich emoce, vzpomínky, zvuky... rozšířit čas, navrátit do nich život, navrátit do nich člověka.
a vrátit je zpět do společného virtuálního prostoru.

Google rozmazává lidem obličeje tak, aby nebyly rozeznatelní. Já jsem udělal opak. 14 videí rozmístěných po mapě bude viditelných po čase (až to projde systémem google) pro všechny uživatele internetu, kteří budou mít v google maps zapnutou vrstvu videa. Nebude tedy vidět cesta, ale jakýsi náznak cesty vytvořený pomocí ikonek (náhledů) těch videí, protože každé video má přesnou polohu. Bude to otisk, zanechaná mapa. Ve vyhledávači google, kdo zadá jméno ulice, tak se mu ve výsledcích zobrazí moje video. Poslední 4 videa, kde jsme na zahrádce na Lípě nebudou na mapě veřejnosti viditelná. Na konci posledního čtrnáctého videa se zobrazí odkaz na tuto mapu a na tento text a tím pádem to bude i odkaz na tyto zbývající 4 videa.

Cesta nakonec vytvořila "skoro" smyčku. Je proto možné, že se lidé vydají opačným směrem. Dá se tomu samozřejmě zabránit, ale nechal jsem to schválně tak, protože ta celá cesta jako skutečnost nemá vlastně začátek ani konec (je jen začátek záznamu a konec záznamu) a lidé musí teprve objevit, že se jedná o příběh. V základním módu je to totiž přeci jen "videomapa ulic". Proč jsem zvolil pro tento projekt novou internetovou anonymní identitu? Protože jsem chtěl zabránit tomu, aby lidé se hned proklikali k mým osobním údajům, ale aby je zvědavost po tom kdo jsem vedla k tomu si ty videa projít až do konce, kde jim svojí identitu sám prozradím. A pak kvůli tomu, že jsem nechtěl aby si lidé na mém youtube kanálu prohlíželi věci bez souvislostí, taky aby mi nebylo (což stejně asi bude) vyčítáno že dělám umělecký projekt pro sebe na cizí účet.

Jak se prostor zobrazuje v člověku, v jeho tváři, jak ovlivňuje jeho chování?
Cesta nebyla předem naplánovaná, na ničem jsme nebyli domluvení.
Proč se snažíme zmapovat prostor kolem sebe- "druhý" vnější život, když neznáme prostor uvnitř sebe?
Můj příští net_art bude už doopravdy interaktivní youtube video hra slibuju!:)
Nudí mě filmy, nudí mě herci, nudí mě performance, jediné co mě dokáže uspokojit je záznam reality, baví mě reálnost.

Nakonec moje oblíbená věta: No a co? Stejně budeme jednou všichni mrtví! Omlouvám se všem, které jsem v tomto projektu urazil nebo se jich nějak dotkl, ale v rámci zachování reálnosti (o kterou mi jde především) jsem nemohl vědomě hrát, předstírat, ani následně materiál sestříhat.

PS
některý části jsem neviděl, některý svoje věci třeba jako film once II- ("never more" version) jsem ještě celý neviděl. Stejně tak některé svoje texty už dál po sobě později nečtu. Nechávám je dál žít a někdy až přijde čas se na ně podívám.

PPS
Na konec to nejdůležitější: Děkuji mému kamarádovi, bez něhož by tento projekt nemohl vzniknout.

Martin Pavel
-----------------------
Praha 15. 1. 2010

nerealizovaný scénář

"11.6.2009/ Ahoj Kateřino, slíbil jsem, že Ti napíšu... V reklamách ve kterých hraješ je všechno tak šťastný, dokonalý, krásný, jednoduchý... Závidím těm mužům co tam jsou s Tebou. Ale vlastně asi ne, byl bych smutný, že natáčení skončí, že se sen rozplyne. Byl by hezký film o muži, který se nedívá na televizi, protože se zamiloval do herečky, která hraje v reklamách a ona ho opustila a pokaždé když je někde zapnutá televize, tak se bojí, že ji tam uvidí. A pak by tam byl další bývalý milenec, který by naopak chtěl, aby šly reklamy s ní co nejčastěji a obzvlášť když je ve společnosti, aby se tím mohl chlubit..."
-----------------------
Praha 11. 1. 2010

Další myšlenky, tlukot srdce, principy

Dostal jsem nabídku publikovat do prestižního časopisu článek, kde bych měl zkritizovat současnou uměleckou scénu. Udělal bych to z hroznou chutí hned (třeba chalupeckýho cena tomu přímo vybízí!!!) ,ale rozmýšlím si to z několika důvodů: O umělcích kteří kritizují ostatní se říká že jsou sami bez nápadů jinak by přece tvořili a nekecali. Dále kritika může být kontraproduktivní, protože o kom se píše a kdo vyvolává tak rozporuplné reakce tak si lidi můžou myslet že je zajímavý a to nechci. Bojím se že bych pak na některý umělce změnil názor a vyčítal bych si to. No a ty další jako že jsem moc mladý a pak že by mě scéna umělecká nenáviděla atd... ale to už není tak podstatný. Kritika umění není můj obor, je to obor sestry. Jediný jak to napsat reálně tak to napsat ze svýho pohledu a na nic a na nikoho (na kritika) si nehrát. A já si tak rád hraju. Ale kritikem-teoretikem bych se stát nechtěl, proto si na něj raději hrát nebudu, a nebo jo, aspoň jednou za život!:D

Protože pohled na naši malou scénu, kde si poplácávají po zádech se mi hnusí.
Přitahovat pozornost na sebe a na svoje díla prostřednictvím kritiky ostatních je ohavné. Nemám dostatečný kredit (věk, tvorbu, postavení, peníze)

Dále chci už konečně skončit s alkoholem. Má to svoje pozitiva a negativa, ale o nich to není, je to o tom, že mi něco říká že bych přestat měl.
pozitiva jsem už psal v jiném článku na předchozím blogu. Ale teď ty negativa: Stojí to hodně peněz. Nesnáším když si nepamatuju co jsem dělal a jaký mám vliv na okolní svět. Nevidím se z druhé osoby. A teď ten nejdůlžitější: V opilém stavu někdy dělám zlo. A v kocovinách mám stavy který jsou hnusný, i když se v nich tak dobře tvoří. S kouřením přestanu taky. Kouřím většinou kvůli tomu, že piju.

Jinak moji hru, velký projekt na kterým teď pracuju (popsal jsem ho poprvý v článku 50mm of bresson- návrat do modré laguny". Pracuju na ní, sice se to trochu protáhlo, nechtělo se mi to dělat, protože je to moc těžký, moc těžký a závažný a velký a důležitý. Ale asi to mělo svůj důvod. Protože teď už vím jak na to a jak dál!!!

Zatímco může někdo pomoct s okolním životem (peníze atd.) tak s vnitřním životem pomoci nejde. TO si každý musí vybojovat sám. A kdo má krásný druhý (okolní) život, tak nemusí mít krásný vnitřní źivot a naopak.

Tak a teď trochu změna. Byl jsem si uvařit jídlo. Zjistil jsem že toho moc v lednici není tak jsem začal improvizovat. Vzal jsem zelí že si dám zelí se špekem pak jsem k tomu přidal papriku pálivou a drcený kmín. a pak že si udělám do toho vívar aby to mělo říz, vívar stejný jako třeba dělám do Číny: hovězí kostku, pepř sůl, worchester sojovku, česnek. Takhle se ty věci začaly sami od sebe nabalovat až jsem si to dal na talíř a v tom mě napadlo- vždyť je to zelňačka! Nikdy jsem zelňačku moc nemusel, ale teď jsem to dal zpět do hrnce zalil vodou a mám zelňačku jako řemen!

Vaření mám moc rád, vždycky si u něj odpočinu. Kdybych nebyl tím čím jsem, tak bych chtěl být kuchařem, stejně tak jako návrhářem, zahradníkem atd.:)
Zahrádkářství je taky moje hobby, na jaře to rozjedu ve velkým na zahradě před domem. Budu pěstovat všechno možný a budu z toho vařit. Zelenina kterou si sami vypěstujete má o 1000% lepší chuť než ta co kupujeme. Je to tím že zelenina v supermarketech roste hrozně moc rychle ve sklenících v Holandsku třeba a kolikrát se sklízí zelená. Holanďani to samozřejmě nejedí, ty si kupují ve svých supermarketech tu lepší. Přemýšlím jak nejvíc ochcat společnost, abych nevyhazoval zbytečně peníze. Jedním z krásných způsobů, který jsem objevil asi před cca rokem je postavit si pasivní dům, který není závislý na sítích. Na vodě ani elektřině ani odpadu. Představte si kolik se dá tímto ušetřit za rok platí moje kamarádky rodina 30 000!
Chce to jenom pozemek a partu lidí která by do toho šla.

Je dost možný že jsem to někdy někde četl, určitě se o tom zmiňují náboženství.
Teorie, který souvisí s teorií vnitřního a vnějšího života. Když se narodí člověk tak má kolem sebe auru (bublinu) a ta aura ta bublina je člověka před ním který zemřel, a člověk jak roste tak se v životě snaží z té bubliny se dostat ven, ale nejde to jenom občas jak sebou tak hází a třepe, tak ji určitým způsobem zdeformuje, vykoukne z ní občas část jeho těla. Pokud člověk najde- uvědomí si svého předka svojí bublinu, tak pak se přestává házet a třepat a může tu bublinu změnit (deformovat)- třeba pomocí víry, nebo dobra, stejně tak ji může změnit konáním zla. Když člověk umírá tak předává bublinu dalšímu člověku. Mým předkem (teď mojí bublinou) musela být nějaká osobnost, protože se od něj učím spoustu věcí, asi musela být taky dost zvláštní. Byl by úžasný zážitek kdybych se podíval do zrcadla a viděl ho/ji/to tam.

Je to zatím jen teorie, dost odvážná, ale pociťuji ji, prožívám ji. Mám doufám jeŠtě pár let abych pro ni našel potvrzení objektivní. Třeba v knihách nebo pozorováním nebo komunikací. Až poznám sebe tak budu moct naslouchat druhým. Budu najednou moct brát věci takový jako sou když poznám kdo jsem já. Protože ta bublina se v zrcadle neuvidí, ani na videu, ani na fotce... ale nějak ji zkusíme zmaterializovat ano?

Jeden můj velmi dobrý kamarád, se kterým se znám od dětství mi teď v létě řekl, že když byl malý tak viděl člověka který byl starší než on a vyrůstal s ním. Pak vypráv ěl příběh jak jel jeden člověk na motorce a ucítil jak na něj někdo šáhnul na rameno. Ten člověk měl pak za pět minut havárku a přežil, když padal tak cítil jako kdyby ho něco nadnášelo. Říká se tomu anděl strážný, ale přitom je to náš předek naše bublina. Někdy těch předků může být více, někdy převažuje jeden. Proto jsme tak rozdílný, a proto mezi námi existují schizofrenici atd.

To co zde píšu tak nejsou žádné objevy převratné, vše už bylo napsáno a vše už bylo řečeno a vše už bylo i materializováno. Já to jen znovuobjevuji a zapadá mi to do mého poznání, do mé cesty životem. Životem který začal stovky a tisíce let před současností a životem který je stovky a tisíce let v budoucnosti.

Principy
Bavil jsem se teď o principech. Že v umění a v životě fungují stejné principy. Navazuje to na teorii tornád. Jamování v jazzu je na principu, že je hlavní linka a ostatní spoluhráči se postupně přidávají a začnou reagovat na skutečnosti, který se zrovna objeví. Podobný princip jsem již zmínil že se dá využít v tvorbě videa nebo filmu. Že dobrý režisér by měl nechat hrát postavy a herce svůj vlastní život. Stejně tak spisovatel. Měl by brát v potaz chyby, protože chyby jsou reálné a jsou znakem reálnosti. Což neznamená tam chyby programově uměle vkládat. Správný režisér a umělec musí umět naslouchat, teprve pak může ovlivňovat děj, k tomu aby uměl naslouchat musí poznat sám sebe. K tomu aby poznal sám sebe využíva tvorbu. Jedno souvisí z druhým. Principy jsou stejné jak pro umění, tak pro život. Třeba ve vaření- dělat jednoduchá jídla, ctít jednotlivé prvky, jednotlivé chutě potravin ze kterých vařím. Nesnažit se jídlo přechutit, dát tam moc ingrediencí. Postupne směřovat k jednoduchosti. Podobné poznání a cestu kterou procházím ve výtvarným umění, třeba teď ve videu, tak podobnou cestou procházím i ve vaření. Taky pozoruju a poslouchám jak se mi vaří věci na pánvi. Recepty si pamatuju nazpaměť. čím víc receptů se naučím tím víc pak může experimentovat zpaměti. Můžu pak i vytvořit zcela nové jídlo. Proč? Protože cítím slyším tón věcí, ingrediencí a jídla jako takového.
Podobný postoj k vaření má Zdeněk Polreich.

Proto tento blog nekončí, budete moci být svědky mého poznání, poznání které může být podobné tomu vašemu. Mám rád lidi kteří jsou na cestě poznání, mám rád když se s nimi bavím u piva a zeptám se jich: "Všimnul sis taky té značky za třetí křižovatkou vlevo?" "Jo tam jsem šel minulý rok. To je důležitá značka." Jsou mezi námi lidé kteří jsou na vysoké škole, jsou vzdělaní. Mají svojí mapu pojmů které mají propojené primitivním způsobem a to tím jak si to nastudovaly. A oni pak s nimi kalkulují. Hrají s nimi hru s vámi. Mají uzavřené pojmy. Nedokážou si pod tím pojmem propojit s ostatními věcmi na základě principu. Tahají tě za slovo, a nedokáží to samé vyjádřit jinými běžnými slovy bez pojmů. Nedokáží se o tom samém pobavit s člověkem který pojmy nezná. Tito lidé se totiž nevidali na cestu poznání. A když se s nimi bavíte o principech otevřenými pojmy, tak oni řeknou že jste prázdný. Přitom prázdní jsou oni.
To jaký je umělec v rozhovoru vypovídá přesně o tom jaká je jeho tvorba. Protože umění je o tom, že ukazuje lidem principy které oni nevidí. Estetika se zabývá také principy, stejně tak jako umění, stejně tak jako kuchař Polreich.

Stejně tak jako když fotograf fotí fotku, režisér režíruje film, kuchař vaří jídlo, malíř maluje obraz, tak estetik a kunsthistorik se vyjadřuje k umění.
Výsledkem je pak "fotková fotka", "filmový film", "jídlové jídlo", "kritiková kritika".

Nemůžeme se stát dobrými režiséry našich životů nebo uměleckých děl, pokud neznáme principy.

Myslíte, že srdce bije v pravidelném rytmu? Není tomu tak, zvuk srdce je mnohem složitější než si lidé myslí, je to v převedení do not složitá symfonie která je lahodná sluchu. Když srdce bije špatně tak je sluchu nelahodná, kdyby se to převedlo a zahrálo jako symfonie. Všechny věci mají svůj tón. Jde o to uslyšet ten tón a zaznamenat si ho v hlavě. A pak můžete skládat symfonie. Hudba je tomu tedy nejblíže. Pak je výtvarné umění především malba a pak socha a pak......

Ten článek o umění napíšu společně s mojí sestrou, která studuje estetiku a dějiny umění na UK. Moc si spolu rozumíme, vedeme spolu dlouhé debaty o umění a o životě a obohacujeme se navzájem, protože oba dva máme jiný přístup k věcem. Ale přitom to hlavní máme oba dva a to je otevřenost a touha po poznání a život v pravdě. Výhoda toho že to napíšeme spolu je tedy ta, že ten článek nebudou moct zkritizovat umělci a nebudou ho moc zkritizovat ani teoretici, protože byl napsán oběma stranama. Ten článek vznikne nejdřív zvukový záznam naší (nás dvou) diskuze a pak uděláme přepis toho nejdůležitějšího. A nebo to napíšeme znovu čistě a ten záznam zvukový bude vedle toho na internetu ke stažení. Každopádně se na to moc těším.

Jak poznat svoji bublinu, svého předka a přitom ho nenechat dělat věci, žít jeho život ve vašem těle? Já na to mám tvorbu, tím pádem si můžu vytvořit to co on třeba dříve dělal a tím pádem ho poznám víc a víc. Tím pádem poznám co dělá s mým tělem a budu moct ovládat sám sebe. Obecně jsou to ale principy- síly- energie- i on se skládá z těchto principů a tím pádem musím nejdřív porozumět principům, abych je mohl použít jako skladební jednotku svého nástroje změny sama sebe...

PS
Už tomu bude pár let, kdy proběhla v televizi reportáž o muži, jenž skládá symfonie na houby. Říkal že každá houba má svoji hudbu. V mnoha očích lidí asi blázen. Zkusím o něm zjistit víc.

PPS
Opravdu kromě alkoholu a cigaret neberu žádné drogy:)
-----------------------
Praha 8. 1. 2010

pavoucina

-----------------------
Praha 7. 1. 2010

lifeverywhere (antichrist)

"V poslední době jsem zjistil že někteří lidé v mém okolí skončili v ústavu na psychiatrii. Lidi se mě ptají, jak dělám to že jsem tam ještě taky nebyl?
Začal jsem tedy nad tím přemýšlet a došel jsem k následující teorii: Mám svojí víru, která mi říká, že některý dvířka v životě by se neměly otevírat- třeba tvrdé drogy, sex s mužem, vražda a podobně.Video poslední- Čerstvá zástavba podobný satelitu- budovy rozestavěné a už je tam slyšet lidské drama. Přenos v čase. Kontrast.
Poznámky k videu jako k mediu
Vymýšlel jsem různé steadicamy (stativy) abych zjistil že nejreálnější je když mám foťák jen pověšený klasicky na krku. Chce to jen ultra širokoúhlý objektiv, abych měl v záběru i blízkého člověka a obraz se tak neklepal."Citováno z předchozícho příspěvku
-----------------------
Praha 7. 1. 2010

Foťák jako talisman, tornádo teorie.

Konceptuální umění je sebevražedné- pojídá samo sebe, zrcadlí se, honí se za svým ocasem, baví se svojí prázdnotou a opájí se svým tělem, které nakonec stejně zahodí, protože nikdy žádné nemělo. Konceptuální umění kritizuje konceptuální umění.
Jedna slečna napsala na Facebook na svou zeď: Nechci se nudit jako ostatní
Nejdřív se mi to líbilo, ale pak jsem si řekl, jestli se vůbec nudit umí, protože nudit se je vznešená věc jak řekl jeden můj kamarád, to tak hned někdo neumí.
Nechci se nudit spíš v jejím případě znamená, chci se cítit jinak než ostatní a vyjímečně. Ale tím že to napsala takhle neironicky, tak vlastně řekla ten první význam. Člověk který kritizuje hipstera je tzv. konceptuální hipster.
Pak jeŠtě napsala při konfrontaci na facebooku, že Aristoteles říkal o lidech, kteří zpochybňují co právě řekli, že jsou prázdní. Jsem prázdný? Nevím kdo se tady "nechce nudit jako ostatní" Ale myslím, že po setkání se mnou (které už bylo) se už nikdy nebude chtít nudit jinak než ostatní:)))
!!!!Tento úvod, toto jediné a pár malých věcí (asi 4) jsem dopsal po videu. Ostatní nechávám původní formě, už jsem to dál neupravil schválně.!!!!

fotit fotku, ne fotit člověka nebo věc jako věc.
sedlák na šumavě, boháč v americe

kontrasty, hlad- rychlopití, extrémy- centrum prahy-zapadákov, klidXruch

zbláznění, být chytřejší než inteligence, smutnější než smutek
city-rovnováha

tón- chrám a raketoplán

droga

milovat a nenávidět- perou se ve mně 2 tyhle polohy

nevěřte lháři, ale co když lhář lže? Mluví pravdu?

kdybych neměl chybu tak ani netvořím a jenom se nudím. Nudit se znamená

proud života
když jsme malý, tak si myslíme že to tu všechno bude napořád

konceptuální umění

materializovat si věci a svoje touhy a démony a tím se jich zbavit.

být zajímavý tím, že si o sobě myslím že jsem zajímavý
(navazuje na mou předchozí Dalióvskou větu: Hraju si na věci (třeba špisovatelem, nebo fotografem) a postupně se jimi stávám"

Proč je spousta pseudoumělců? Protože spousta lidí tvoří pro druhé, ale ne pro sebe

setkávám se s lidma abych v komunikaci s nima tvořil, přistihnu že mě nezajímá to co říkají, že jsem zahleděný do sebe a nevnívám druhého. Fotit fotku, ne fotit člověka.

život a tvorba se často rozlišuje, ale tvorba je součástí života a proto funguje na stejných principech. Což znamená že tak jak se chovám, třeba mluvím tak stejně tak tvořím. Musím změnit sebe a Teprve pak svoji tvorbu.

Každý na této planetě má svoje místo v životě který musí najít
což znamená že já jsem ve svém hledání sebe reálný

samozřejmě to nezbavuje odpovědnosti za svoje činy, k tomu člověk potřebuje víru. Víru v to že může zlepšit svoji pozici pro posmrtný život. Je to tzv. kapsle energetická do který se člověk do stane, tak umře. V životě se lidi snaží dostat se ven z té kapsy, protože nemůžou ustát proud života. ale nejde jim to

cestování časem-

Pozorováním sebe jsem zjistil následující: Když se setkám s člověkem který je "klíčový" tak jsem rozklepaný a nemůžu najednou mluvit, nebo se mi mluví špatně, nemůžu n ajít správná slova a všechno je najdenou rozsypaný-Nezláží přitom na pohlaví člověka nebo postavení nebo prostě na ničem. Budu to teď zacílím při zkoumání. Někdy si pamatuju výroky těch lidí, přikládám jim důležitost a mnohdy zjistím, že se při podobné příležitosti opakují.

Poznámky k videu jako k mediu
Vymýšlel jsem různé steadicamy (stativy)aych zjistil že nejreálnější je když mám foťák jen pověšený klasicky na krku. Chce to jen ultra širokoúhlý objektiv, abych měl v záběru i blízkého člověka a obraz se tak neklepal.

Žít v pravdě znamená říkat to co si myslím, nebo to co nechci říct ale jde to samo ven. Je obrovský problém pak vycházet s lidma a člověk se ostatním vzdaluje, ale zároveň se může dostat, umí se dostat lidem co nejblíž. Má to 2 strany- negativní a pozitivní. Až se přesunu přes tohle období tak to bude období ticha a naslouchání- hledání tónu.

Je to teď můj konceptuální postoj k videu- naprostá oddanost reálnosti. Pojímat tvorbu jako přirozenou věc a odprostit jí od všech umělostí, tak aby to byl zrcadlový odraz realit a jejích dimenzí.
Nikdo neví že natáčím když se nedotýkám fotoaparátu.

Teď budu mluvit o tónu který mají všechny věci živé i neživé kolem nás. Tento tón se dá využít v konceptuálním umění. Pod pojmem konceptuální umění si teď představuju skládání skladby pomócí not, pomocí tónů. Teď mám v plánu jednu věc: 2 videa za sebou (ne vedle sebe!): Na pozadí obrazu bude zvuk ze záznamu televizního výbuchu raketoplánu Explorer. Bude mít efekt ozvěny- "ekvalizér Aréna" Obraz- natáčení v chrámu asi sv. Víta se zoomovým sklem, bude natáčena imaginární raketoplán- tzv poslední záběr bude úplně nejvíc přiblížený strop katedrály. Katedrála a raketoplán mají pro mě společný tón, taky je to společný symbol lidského snažení, lidského života- opak dvou světů- jeden subjektivní duchovní(víra) druhý je okolní "objektivní" věda.

alkohol je jako lupa- za nic nemůže.

Přidal si mě jako přítele --od teď začínám psát a zárověn to natáčím--- na facebook člověk kterého jsem potkal na svojí cestě v létě- Je to ten z videa "Russian writer"´
Večer mu napíšu a pošlu link na naše video, jsem zvědavý co na to řekne. Taky mě zajímá jestli mi pomůže rozluštit dialog který jsme spolu vedli, ten z toho videa.
Já tam jasně lžu a vlastně nelžu, když se ptá: "Obvykle neříkáš lidem, které natáčíš že je natáčíš? A já odpovídám : "není slušné se nezeptat lidí že je natáčím. Teda tak si to aspoň teď pamatuju. Jsem si teď chtěl pustit to video abych to zjistil, ale mám sluchátka na hoře v pokoji a nechci to pouŠtět nahlas protože jde vedle televize.

zbláznění, být chytřejší než inteligence, smutnější než smutek

V poslední době jsem zjistil že někteří lidé v mém okolí skončili v ústavu na psychiatrii. Lidi se mě ptají, jak dělám to že jsem tam ještě taky nebyl?
Začal jsem tedy nad tím přemýšlet a došel jsem k následující teorii: Mám svojí víru, která mi říká, že některý dvířka v životě by se neměly otevírat- třeba tvrdé drogy, sex s mužem, vražda a podobně.

Zjistil jsem, že když jsem smutný a řeknu si- jsi smutnější než smutek a to mi pomůže a už nejsem smutný. Proč jsem nejchytřejší ze všech? Protože jsem chytřejší než inteligence. Proč nejsem nešťastný z lásky? Protože jsem víc než láska. Tohle vede do pekel, protože si to vybera svoji daň. Je potřeba být nešťastný a zase šťastný a chytrý a pak zase hloupý. Pokud se vydáme jen jednou cestou, tak v ní můžeme dokázat hodně, ale je to jako se upsat čertu, zaplatíme za to později daň.

-----myšlenky ku probíhajícímu natáčení---

je fajn to že vidíte když mažu písmenka, protože tím dělám korekci jinak spontáního (reálného) psaní... úmět psát neznamená milionkrát opravovat text, ale psát tak aby se už opravovat nemusel. Ale tím bychom zapudili naší přirozenou součást, takže to taky není dobře, ale je zajímavé nad tím takto přemýšlet. Kde je kontrola-realita-přirozenost. Kde jsou hranice? Jak se překrývají jak s tím zacházet?

Musím všechno probrat a prožít to abych se vrátil zase zpátky k jednoduchému vnímání?
Je to cesta zpátky k dětství? Ke svému prvnímu tělu

fotit fotku, ne fotit člověka nebo věc jako věc.
sedlák na šumavě, boháč v americe

Na cestě jsem naposled tak nějak fotil. Proč si za těmi fotkami teď nestojím? Protože jsem tehdy fotil fotku a ne toho člověka jako takového. Fotil jsem svůj obraz v hlavě a ne skutečnost. Snažil jsem se skutečnost narvat do mýho obrazu co mám v hlavě, do nějakýho stylu a tím pádem je to prázdný. Zkusím to teď udělat jinak .
Dlouho jsem nefotil akty, dlouho jsem neviděl nahou ženu. Vlastně ani nevím proč jsem s tím přestal, balo to docela hezký vidět nahý ženy, ale taky dost stresující protože jsem si vedle nich připadal ošklivý, protože jsem si myslel že mě odmítnou.

Foťák jako talisman

Používal jsem foťák jako obranu proti odmítnutí. Kdyžtak jsem mohl sám sobě říct, když jsem se do ní zamiloval, že to byla přece celé tvorba. Zároveň když jsem fotil, tak bylo dovoleno něco co normálně není a byla to taková hra kde bylo povoleno vše co jsme si povoli ale to už píšu co jsem napsal dřív (v článku "koncept na minulém blogu) Někdy ale když se setkám s ženama tak netvořím a to je chyba- toho bych se měl vyvarovat protože když se se mnou už pak žena nechce setkat podruhé tak nic nemám a je to zapomenuto pro svět. V tom případě o tom napíšu nebo přetvořím jiným díle- třeba v malbě bych to tak mohl udělat. Už vidím ten název: Cyklus obrazů s názvem "Vzpomínky na ženy, které jsem nenafotil"
Taky musím víc využívat tajný natáčení.

tornádo teorie.
kontrasty, hlad- rychlopití, extrémy- centrum prahy-zapadákov, klidXruch

Teorie s názvem tornádo je nepřesná v prvotním výkladu příkladu, ale nevadí, lepší teď nemám nebo nechci hledat. Viděl jsem teď dokument o tornádech v televizi. Myslel jsem si že kudy projde tornádo tak tam je vše zničeno, ale tam popsali že tornádo je tvořeno několika malými víříky a v určitých částech středu tornáda může panovat klid. Jing a jang, protikladné síly. Kontrasty. Mám rád kontrasty, třeba držím půst a pak se přejím, nebo abstinuju a pak se opiju hodně. Nebo žiju většinu času na okraji Prahy v klidu a míru a pak vyjedu do centra (do okolního objektivního života)na chvilku,. kde se setkávám s lidma.

Video poslední- Čerstvá zástavba podobný satelitu- budovy rozestavěné a už je tam slyšet lidské drama. Přenos v čase. Kontrast.

Všechny moje myšlenky se postupně propojují, vše se točí v tezích- v útržcích myšlenek, kteé jsem napsal výše, abych je nazapomněl.

Měl bych víc tvořit než psát. Fotit, natáčet než mluvit. Myslím že už o tom píšu ve článku Zenperiod(pak dohledám)
-----------------------
Praha 7. 1. 2009